Jakub Černý

Od naší expedice už uběhlo mnoho času. Zatímco ostatní díly jsem psal v klidu během denního odpočinku po pozorovací noci, tento poslední díl se zpozdil, protože ho píšu až s odstupem po návratu, po kterém na mě čekalo mnoho práce.

Samotný návrat byl trochu adrenalinový. Jelikož jsme se rozhodli, že chceme využít i poslední noc k pozorování komety C/2025 R3 (PANSTARRS) bez rušení Měsíce, bylo třeba rozhodnout, jak to provést. Letadlo nám odlétalo v 9.30 a před odletem bylo nutné stihnout například i vrácení auta do půjčovny. Kometa však měla nejlepší viditelnost až mezi pátou a šestou hodinou ráno. Udělali jsme proto kompromis: nečekali jsme na ni nahoře poblíž vrcholu Roque de los Muchachos, ale až na východním úpatí hory, odkud cesta na letiště trvala v ideálním případě jednu hodinu. Řízení je zde ovšem komplikovanější, protože polovinu silnic tvoří serpentiny, takže se nedá jezdit příliš rychle. Byl to risk a trochu nervy, ale za kometu to stálo.

A povedlo se. Cestou na letiště jsme našli místo s krásným výhledem na moře, zpoza jehož obzoru vycházely hvězdy i kometa. Na obzoru bylo vidět také Tenerife, nad nímž se tyčila Pico del Teide. Je evidentní, že situace se světelným znečištěním je na tomto ostrově horší, protože nalevo od Teide doslova tryskala záře z pobřeží. Toto panorama se nám vrylo do paměti. Je velká škoda, že stejný přístup ke světelnému znečištění jako na La Palmě není mnohem častější, i když místní obloha je fascinující nejen díky tomuto faktoru.

A co když se objeví další potenciálně jasná kometa Kreutzovy skupiny? Na velkou kometu z této skupiny se v tomto století stále čeká. Poměrně pěkná byla C/2011 W3 (Lovejoy), ale stále to byla jen bezhlavá kráska. Je klidně možné, že se takové komety v tomto století nedočkáme a že ta největší tělesa už proletěla. Ale co když ne?

Zdeněk Sekanina ve své poslední práci vyšel z představy, že velké Kreutzovy komety vznikly postupným rozpadem společného mateřského tělesa při těsných průletech kolem Slunce. Jednotlivé fragmenty se při rozpadu nacházely o několik kilometrů blíže či dále od Slunce, a proto získaly nepatrně odlišnou orbitální energii a dobu oběhu. Porovnáním historických členů jedné větve, od komet z let 1618, 1702 a 1882 až po Ikeya–Seki z roku 1965, nalezl pravidelnou posloupnost v odhadované poloze fragmentů při jejich oddělení. Tuto empirickou řadu následně extrapoloval k dosud nepozorovaným členům stejné fragmentační linie.

Z modelu mu vychází, že další větší a potenciálně jasná Kreutzova kometa by mohla projít perihelem přibližně v letech 2029 až 2030, ovšem s nejistotou nejméně několika let. Další možné jasnější členy soustavy odhaduje zhruba na roky 2046 a 2066. Je to ale pouze statistický předpoklad. Takový fragment už totiž nemusí existovat nebo může jít o malé těleso, jako byla například kometa MAPS, které se rozpadne ještě před průletem kolem Slunce a zanechá za sebou jen několik oblouků prachu, jež se rozptýlí dříve, než se od Slunce vzdálí.

Toto je tedy konec další expedice za kometou Kreutzovy skupiny, která se nakonec nekonala, ale naštěstí i v tomto případě existovalo náhradní těleso. Zážitek z La Palmy však stál za to i bez superkomety na obloze, přestože s ní by byl ještě mnohem lepší!