Absolutní magnituda
Jasnost, jakou by kometa měla ve vzdálenosti 1 au od Slunce i od Země, značí se H nebo M1. Spolu s parametrem n, který říká, jak rychle kometa u Slunce zjasňuje, slouží k předpovědi její jasnosti.
Předpověď jasnosti komety se počítá ze vzorce m = H + 5 log Δ + 2,5 n log r, kde Δ je vzdálenost komety od Země a r od Slunce v au. Typická hodnota n je kolem 4, u každé komety se ale liší. Když databáze COBS nemá za posledních 90 dní žádné pozorování komety, ukazuje tabulka komet na našem webu katalogový odhad spočtený právě z katalogových hodnot H a n.
Skutečná jasnost se od takového odhadu často liší o několik magnitud, protože aktivita komety se těžko předpovídá. U planetek znamená absolutní magnituda H jasnost ve vzdálenosti 1 au od Slunce i od Země při plném osvětlení a vypovídá o velikosti tělesa. U komety většinu světla vydává koma, takže o velikosti jádra H mnoho neprozradí.
Afel
Bod dráhy, ve kterém je kometa nejdále od Slunce, česky odsluní. Pohybuje se v něm nejpomaleji a většinou je neaktivní a velmi slabá.
Afel krátkoperiodických komet leží obvykle u dráhy Jupiteru, Halleyova kometa se v něm vzdaluje až za dráhu Neptunu. Dlouhoperiodické komety mají afel tisíce astronomických jednotek daleko.
Výjimkou je kometa 29P/Schwassmann-Wachmann, která obíhá po téměř kruhové dráze daleko od Slunce, a přesto je stále aktivní a často se zjasní.
Antiohon
Úzký výběžek, který zdánlivě míří ke Slunci, opačně než běžné ohony. Tvoří ho větší prachová zrna v rovině dráhy komety a vidíme ho, když Země touto rovinou prochází.
Jde o perspektivní jev: tenkou vrstvu prachu podél dráhy komety vidíme z boku a její část před kometou se promítá směrem ke Slunci. Antiohon bývá vidět jen několik dní až týdnů kolem průchodu Země rovinou dráhy.
Výrazný antiohon měla například kometa C/1956 R1 (Arend-Roland) v roce 1957 nebo C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS) v říjnu 2024. V hlášení se uvádí s vlastním pozičním úhlem, který se od hlavního ohonu liší přibližně o 180°.
Astronomická epocha
Smluvený okamžik sloužící jako vztažný bod pro souřadnice hvězd a dráhy těles. Obloha se kvůli precesi a vlastnímu pohybu hvězd pomalu mění, proto poloha bez epochy nestačí. Dnešním standardem je J2000.0.
Epochy s písmenem J se počítají od J2000.0 po juliánských rocích dlouhých přesně 365,25 dne, takže 31. října 2026 odpovídá J2026.83. Písmeno B označuje starší besselovské epochy, například B1950.0. V roce 1984 je nahradily juliánské epochy, protože jejich rok má stálou délku.
Odborně se rozlišuje ekvinokcium a epocha. Ekvinokcium vymezuje souřadnicovou síť podle polohy jarního bodu v daném okamžiku, epocha říká, kdy hvězda na uvedeném místě byla. Hvězdy se totiž vlastním pohybem posouvají. Katalog Gaia DR3 uvádí polohy k epoše J2016.0, Hipparcos k epoše J1991.25, oba v soustavě sladěné s J2000.0. Z těchto dvou katalogů vycházejí mapky na stránce Aktuálně na obloze.
Astronomická jednotka
Jednotka délky pro vzdálenosti ve Sluneční soustavě, zhruba střední vzdálenost Země od Slunce. Měří přesně 149 597 870 700 m, tedy asi 150 milionů kilometrů. Značí se au.
Přesnou hodnotu stanovila Mezinárodní astronomická unie v roce 2012. Světlo urazí 1 au asi za 8 minut a 19 sekund. Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 5,2 au, Neptun 30 au a Oortův oblak sahá do vzdálenosti 100 000 au i dál.
V efemeridách komet se v astronomických jednotkách udává vzdálenost komety od Slunce (r) a od Země (Δ) i vzdálenost perihelu (q). Ve starších textech najdete zkratku AU nebo AJ, podle doporučení IAU se dnes píše au.
B1950.0
Starší standardní epocha, začátek besselovského roku 1950: 31. prosince 1949 kolem 22:10 terestrického času. Používají ji starší katalogy a atlasy včetně Atlasu Coeli. Od J2000.0 ji dělí posun jarního bodu asi o 0,7°.
Besselovský rok začíná ve chvíli, kdy střední délka Slunce dosáhne 280°, a trvá jeden tropický rok, asi 365,2422 dne. Začátek proto nepadá na půlnoc ani na pevné datum. Epocha B1950.0 odpovídá JD 2433282,4235. Od roku 1984 ji nahradila J2000.0.
K ekvinokciu 1950.0 se vztahují slavné atlasy Antonína Bečváře, Atlas Coeli ze Skalnatého Plesa i Atlas Eclipticalis. Souřadnice z nich nelze přímo porovnávat s J2000.0: posun za 50 let činí u rovníku asi 2,6 minuty rektascenze a v deklinaci až 17′. Starší katalogy navíc stojí na soustavě FK4, takže prostý přepočet precese nestačí. Spolehlivě to zvládnou planetáriové programy.
Blízkozemní planetka
Planetka, jejíž dráha se přiblíží ke Slunci na méně než 1,3 au, takže může projít poblíž Země. Anglicky near-Earth asteroid, zkratka NEA. Pro pozorovatele je zajímavá tím, že se po obloze může pohybovat velmi rychle.
Podle dráhy se blízkozemní planetky dělí do čtyř skupin: Atira (dráha celá uvnitř dráhy Země), Aten (velká poloosa menší než 1 au, dráhu Země protíná), Apollo (velká poloosa větší než 1 au, dráhu Země protíná) a Amor (dráhu Země jen zvenku míjí, perihel mezi 1,017 a 1,3 au). Za potenciálně nebezpečnou se považuje planetka, která se může k dráze Země přiblížit na 0,05 au a je větší než asi 140 m (absolutní magnituda H nejvýš 22). Neznamená to, že Zemi hrozí srážka.
Planetka (3200) Phaethon patří ke skupině Apollo, v perihelu se přiblíží ke Slunci na 0,14 au a je mateřským tělesem Geminid. Na stránce Aktuálně na obloze najdete jasné blízkozemní planetky do 16 mag s mapkami pro nalezení. Ty nejbližší se pohybují tak rychle, že se vůči hvězdám posunou během několika minut. Rychlost se liší od zlomků po desítky obloukových vteřin za minutu a stránka ji u každé planetky uvádí, proto si polohu ověřte na čas pozorování.
Bolid
Velmi jasný meteor, obvykle jasnější než −4 mag, tedy než Venuše. Vzniká z většího tělesa než běžný meteor a může za sebou nechat svítící stopu. Z nejjasnějších bolidů někdy dopadnou meteority.
Hranice −4 mag je dohodnutá a v různých zdrojích se mírně liší. Běžné meteory vznikají ze zrnek menších než milimetr, bolidy z těles velkých obvykle centimetry a víc. Meteorům jasnějším než −17 mag, které na chvíli předčí i Měsíc v úplňku, se říká superbolidy.
Bolidy nad Českem zaznamenávají automatické kamery Evropské bolidové sítě, kterou koordinuje Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově. Díky jejich záznamům se podařilo najít několik meteoritů, například u Příbrami v roce 1959 nebo u Žďáru nad Sázavou v roce 2014. Pokud bolid uvidíte, zapište si čas, směr letu a jasnost a nahlaste ho třeba přes formulář IMO.
Centrální kondenzace
Jasnější oblast uprostřed komy kolem jádra. Její výraznost vyjadřuje stupeň kondenzace (DC). Při outburstu se často objeví bodové zjasnění, které se během dní rozšíří do celé komy.
Centrální kondenzace není samotné jádro, ale vnitřní část komy: jádro je i ve velkých dalekohledech příliš malé, než aby bylo vidět. Výrazná kondenzace často ukazuje na aktivní jádro, záleží ale i na vzdálenosti komety a na podmínkách pozorování.
V hlášení pro ICQ se kromě DC může zapsat i vzhled kondenzace: „s“ pro hvězdičku, „d“ pro slabý a „D“ pro jasný kotouček uvnitř komy.
Cirkumpolární
Čas a souřadnicePozorování a jasnost
Cirkumpolární je hvězda, kometa nebo radiant, pokud při otáčení oblohy nikdy nezapadá pod obzor. Z Česka (kolem 50° s. š.) jsou cirkumpolární objekty s deklinací nad +40°, třeba Velký vůz.
Hranici určuje zeměpisná šířka pozorovatele: nezapadají objekty s deklinací větší než 90° minus zeměpisná šířka. Na jihu Moravy (48,6° s. š.) je to +41,4°, na nejsevernějším cípu Čech (51,1° s. š.) +38,9°. Objekty s deklinací menší než zhruba −40° naopak z Česka nikdy nevyjdou.
Cirkumpolární kometu můžeme pozorovat po celou noc, i když v dolní kulminaci bývá nízko nad severním obzorem. V tabulce komet na našem webu má poznámku „Kometa je cirkumpolární, nezapadá.“ Cirkumpolární je u nás i radiant Perseid s deklinací +58°, proto meteory tohoto roje létají celou noc, večer jich je ale méně.
Časové pásmo
Oblast se stejným zákonným časem, obvykle posunutým od UTC o celý počet hodin. Ideálně je široká 15° zeměpisné délky, hranice ale většinou sledují státy. Česko patří do pásma UTC+1, v létě UTC+2.
Země se za hodinu otočí o 15°, proto se svět dělí zhruba na 24 pásem počítaných od nultého poledníku v Greenwichi. Středem našeho pásma je poledník 15° v. d. Skutečné hranice se od poledníků často liší: pevninské Španělsko leží převážně západně od Greenwiche, a přesto má stejný čas jako my, a Čína má přes celé území jediné pásmo. Některé státy používají i posun o půl hodiny nebo čtvrt hodiny, Indie třeba UTC+5:30.
Předpovědi jevů se proto uvádějí v UT a čas u nás si dopočítáte sami. Pozor na datum: 23:30 UT dne 13. prosince je u nás 14. prosince v 0:30 SEČ. Při pozorování v zahraničí převádějte čas na UT podle tamního pásma, ne našeho: na La Palmě je třeba v zimě místní čas shodný s UT.
DC – stupeň kondenzace
Číslo na stupnici 0–9, kterým pozorovatel popisuje, jak se jasnost komy zvyšuje směrem ke středu. DC 0 je zcela difúzní koma bez zjasnění uprostřed, DC 9 kometa vzhledu hvězdy.
DC odhaduje pozorovatel u okuláru a zapisuje ho do hlášení pro databáze ICQ a COBS. Většina komet má DC mezi 2 a 5, hodnoty 7–9 jsou vzácné. Mezistupeň se zapisuje lomítkem: 5/ znamená mezi 5 a 6.
Odhad závisí na obloze, průměru dalekohledu a zvětšení, proto ho uvádějte spolu s přístrojem. Podle DC se volí i metoda odhadu jasnosti: u difúzních komet se hodí Sidgwickova metoda, u kondenzovaných Bobrovnikovova.
Dlouhoperiodická kometa
Kometa s oběžnou dobou delší než 200 let, často tisíce i miliony let. Většinou přilétá z Oortova oblaku daleko za drahami planet a v označení má obvykle písmeno C.
Dlouhoperiodické komety přilétají ze všech směrů a jejich dráhy mohou mít libovolný sklon. Většinou je vidíme poprvé, a proto se jejich jasnost těžko předpovídá: komety, které se ke Slunci blíží poprvé, často zpočátku slibují víc, než nakonec předvedou.
Patří mezi ně slavné komety jako C/1995 O1 (Hale-Bopp) nebo C/2020 F3 (NEOWISE). Písmeno C nesou i komety, jejichž návrat zatím nebyl potvrzen.
Dynamicky nová kometa
Kometa na první cestě z Oortova oblaku do vnitřní Sluneční soustavy. Pozná se podle původní dráhy s velkou poloosou nad 10 000 au. Často zjasní už daleko od Slunce a předpovědi pak nesplní.
Původní dráhu ukáže až zpětný výpočet pohybu před vstupem mezi planety, včetně vlivu Galaxie a blízkých hvězd. Klasické kritérium vychází z velké poloosy nad 10 000 au, novější práce kladou hranici kolem 20 000 au. Po prvním průletu gravitace planet dráhu obvykle změní, takže kometa buď opustí Sluneční soustavu, nebo se vrací jako běžná dlouhoperiodická kometa.
Povrch takové komety nikdy neprošel ohřevem u Slunce. Nejtěkavější látky se mohou vypařovat už daleko od něj a kometa pak působí slibněji, než odpovídá její skutečné aktivitě. Takto se obvykle vysvětluje zklamání z komety C/1973 E1 (Kohoutek), objevené českým astronomem Lubošem Kohoutkem a ohlašované jako kometa století. Dynamicky nová byla také C/2012 S1 (ISON), při průchodu perihelem v roce 2013 se rozpadla.
Efemerida
Pozorování a jasnostObecná astronomie
Tabulka vypočtených poloh tělesa pro zvolená data. U komety uvádí souřadnice, vzdálenost od Slunce a od Země, elongaci a předpokládanou jasnost. Pozorovatel z ní zjistí, kde a kdy kometu hledat.
Efemerida se počítá z dráhových elementů, takže její přesnost závisí na kvalitě dráhy a na vzdálenosti od epochy. Topocentrická efemerida počítá s polohou pozorovatele, geocentrická se vztahuje ke středu Země. U těles těsně u Země může rozdíl mezi nimi přesáhnout stupeň.
Volně dostupné efemeridy nabízí služba Horizons od NASA/JPL nebo Minor Planet Center. Poloha bývá spolehlivá, předpovězená jasnost je ale jen odhad a u komet se od skutečnosti často liší o několik magnitud. Na stránce Aktuálně na obloze počítáme polohy komet sami z dráhových elementů, po 10 minutách celé noci. Polohy blízkozemních planetek přebíráme z Horizons.
Elongace
Obecná astronomiePozorování a jasnost
Úhlová vzdálenost komety od Slunce, jak ji vidíme ze Země. Při malé elongaci je kometa vidět jen nízko nad obzorem za soumraku nebo za svítání, i když je jasná.
Elongace se udává ve stupních od 0° do 180°. Pod zhruba 30–40° se kometa ztrácí v soumraku, nad 90° je vidět za tmy i několik hodin. Při elongaci 180° je kometa v opozici se Sluncem a nad obzorem celou noc.
Při plánování pozorování sledujte v efemeridě elongaci spolu s jasností: kometa, která je podle magnitudy jasná, může být kvůli malé elongaci prakticky nepozorovatelná.
Epocha dráhy
Čas a souřadniceObecná astronomie
Datum platnosti dráhových elementů tělesa. Planety dráhu komety stále mění, takže elementy přesně popisují jen oskulační dráhu v tomto okamžiku. Čím dál od epochy, tím méně přesná je vypočtená poloha.
Oskulační dráha je čistá elipsa, parabola nebo hyperbola kolem Slunce: těleso by po ní letělo, kdyby od daného okamžiku působilo jen Slunce. Skutečná dráha se od ní postupně vzdaluje, nejvíc po blízkém průletu kolem Jupiteru. U komet k tomu přispívá i reaktivní síla unikajícího plynu. Proto se elementy pravidelně přepočítávají k nové epoše.
V oběžnících najdete třeba zápis Epoch 2008 Sept. 11.0 TT a T 2008 Sept. 10.20628 TT, první údaj je epocha a druhý průchod perihelem. Epocha bývá půlnoc terestrického času, úhlové elementy se vztahují k ekvinokciu J2000.0. Kometu s pouhým katalogovým odhadem jasnosti ukáže stránka Aktuálně na obloze, jen pokud má čerstvou dráhu: epochu do 400 dní a průchod perihelem do 365 dní od dané noci.
Excentricita
Číslo, které udává, jak je dráha tělesa protáhlá. Kružnice má excentricitu 0, elipsa mezi 0 a 1, parabola přesně 1 a hyperbola víc než 1. Česky se excentricitě říká výstřednost.
Země obíhá po téměř kruhové dráze s excentricitou 0,017, Halleyova kometa po protáhlé elipse s excentricitou asi 0,97. Komety z Oortova oblaku mají excentricitu velmi blízko 1, třeba C/1995 O1 (Hale-Bopp) asi 0,995. Z excentricity e a vzdálenosti perihelu q se dá spočítat vzdálenost afelu: Q = q (1 + e) / (1 − e).
Těleso na hyperbolické dráze se ke Slunci už nevrátí. Excentricitu výrazně větší než 1 mají mezihvězdné objekty: 1I/ʻOumuamua asi 1,2, 2I/Borisov 3,36 a 3I/ATLAS dokonce 6,1. Komety ze Sluneční soustavy mívají excentricitu nanejvýš nepatrně přes 1, obvykle kvůli gravitaci planet.
Hvězdný čas
Čas podle otáčení Země vůči hvězdám. Udává, jaká rektascenze právě prochází poledníkem: při hvězdném čase 6 h kulminují objekty s RA 6 h. Hvězdný den je o necelé 4 minuty kratší než sluneční.
Hvězdný den trvá 23 h 56 min 4 s. Země mezitím postoupí po dráze kolem Slunce asi o 1°, takže se na poledník vrátí hvězdy dřív než Slunce. Za rok tak hvězdný čas získá oproti slunečnímu jeden celý den. Proto hvězdy vycházejí každý den asi o 4 minuty dřív a souhvězdí se během roku posouvají po obloze.
Objekt je nejvýš nad obzorem, když se místní hvězdný čas rovná jeho rektascenzi, rozdíl obou hodnot udává hodinový úhel. Přesně to platí pro souřadnice k datu, u J2000.0 je dnes odchylka přes minutu. O půlnoci kolem 22. září je hvězdný čas zhruba 0 h a každý měsíc přibudou asi 2 h. V polovině prosince je to o půlnoci asi 5,5 h, takže právě tehdy stojí nejvýš Orion s rektascenzí kolem 5,5 h.
Iontový ohon
Rovný a úzký ohon z ionizovaného plynu, který unáší sluneční vítr, proto míří téměř přesně od Slunce. Na snímcích je modrý, okem bývá slabší než prachový ohon.
Modrou barvu mu dávají ionty oxidu uhelnatého (CO⁺), které pohlcují sluneční světlo a vyzařují ho kolem vlnové délky 420 nm. Lidské oko je v noci na modrou barvu málo citlivé, proto iontový ohon lépe zachytí fotografie.
Iontový ohon mívá jemnou strukturu, uzlíky a vlákna, které se mění během hodin. Když se změní směr magnetického pole slunečního větru, může se od komety dokonce odtrhnout.
J2000.0
Základní astronomická epocha: 1. ledna 2000 ve 12:00 terestrického času, tedy JD 2451545,0. Vztahuje se k ní většina dnešních katalogů, atlasů a efemerid i souřadnice na našem webu.
V občanském čase to bylo 1. ledna 2000 v 11:58:56 UTC, tedy ve 12:58:56 SEČ. Epocha nahradila B1950.0 a ročenky na ni přešly v roce 1984. Od roku 1998 je základem mezinárodní soustava ICRS opřená o vzdálené kvasary, její osy ale s J2000.0 prakticky splývají. Přepočtu na J2000.0 se dočkal i Gnómonický atlas hvězdné oblohy, nové vydání připravil Vladimír Znojil.
Síť J2000.0 se s dnešním nebeským rovníkem už úplně nekryje: precese od té doby posunula jarní bod asi o 0,37°, což u rovníku dává přes minutu rektascenze a v deklinaci až 9′. Souřadnicím vztaženým k aktuálnímu datu se říká souřadnice k datu nebo JNow. U montáží GoTo proto ověřte, zda pracují s J2000.0, nebo s JNow. Tabulky na našem webu uvádějí J2000.0, stejně jako většina hvězdných map.
Jádro
Pevné těleso komety z ledu, prachu a hornin, velké obvykle jen několik kilometrů. Skrývá se uvnitř komy, takže ho dalekohledem přímo neuvidíme. Z jeho povrchu uniká plyn a prach.
Jádra komet mívají průměr od zlomků kilometru po desítky kilometrů: jádro Halleyovy komety měří zhruba 15 × 8 km, jádro komety Hale-Bopp asi 30–40 km. Jsou velmi tmavá, odrážejí jen několik procent dopadajícího světla, a mají nízkou hustotu.
Aktivní bývá jen malá část povrchu. Z jádra pocházejí všechny projevy komety včetně náhlých zjasnění (outburstů). Velmi malá jádra se při průletu blízko Slunce někdy rozpadnou.
Juliánské datum
Průběžné číslování dnů od poledne 1. ledna 4713 př. n. l. Zlomek dne je běžné desetinné číslo, takže se snadno počítají časové rozdíly. Značí se JD: 31. října 2026 ve 12:00 UT je JD 2461345,0.
Den JD začíná v poledne UT, takže celá evropská noc spadá pod jedno číslo dne. O půlnoci UT končí datum na ,5: půlnoc na začátku 31. října 2026 je JD 2461344,5. Modifikované juliánské datum (MJD) vzniká odečtením 2 400 000,5, začíná o půlnoci a čísla jsou kratší: stejná půlnoc je MJD 61344.
Rozdíl dvou JD dává přímo počet dnů, proto se hodí pro světelné křivky a výpočty period a nemusíte hlídat délku měsíců ani přestupné roky. V publikacích drah se objevuje i JDT, juliánské datum v terestrickém čase, například Epoch 2008 Sept. 11.0 TT = JDT 2454720.5. Počátek je datovaný v juliánském kalendáři, samotné juliánské datum je ale prosté pořadové číslo dne, nezaměňujte ho s datem v tomto kalendáři.
Koma
Mlhavý obal z plynu a prachu kolem jádra komety. Vzniká, když se jádro u Slunce zahřeje a led na jeho povrchu se mění v plyn. V dalekohledu bývá nejnápadnější částí komety.
Koma se obvykle vytvoří, když se kometa přiblíží ke Slunci zhruba na 3 astronomické jednotky. Kromě vodní páry obsahuje oxid uhelnatý a uhličitý a molekuly jako C₂ a CN, které jí na snímcích dávají zelenavý nádech.
Pozorovatelé odhadují průměr komy v obloukových minutách a zapisují ho do hlášení spolu s jasností. Skutečný průměr bývá statisíce až miliony kilometrů: koma komety 17P/Holmes byla v listopadu 2007 větší než Slunce.
Krátkoperiodická kometa
Kometa s oběžnou dobou kratší než 200 let. Většina patří do Jupiterovy rodiny s dobou pod 20 let, ostatní jsou komety Halleyova typu. V označení mají písmeno P, například 2P/Encke s dobou 3,3 roku.
Krátkoperiodické komety jsou jen částí periodických komet: písmeno P dostane i kometa s delší oběžnou dobou, pokud byla pozorována při více návratech, jako 153P/Ikeya-Zhang s dobou kolem 365 let. Komety Halleyova typu s dobou 20–200 let, jako 1P/Halley (76 let) nebo 12P/Pons-Brooks (71 let), mívají dráhy skloněné libovolně a Halleyova kometa obíhá dokonce opačným směrem než planety.
Komety Jupiterovy rodiny obíhají většinou blízko roviny drah planet a afel mají u dráhy Jupiteru, který jejich dráhy neustále mění. Pocházejí z Kuiperova pásu a z rozptýleného disku. Ke Slunci se vracejí často, proto bývají méně aktivní než komety z Oortova oblaku, jejich návraty se ale dají dobře předpovědět.
Kuiperův pás
Pás ledových těles za drahou Neptunu, zhruba 30–50 au od Slunce. Patří k němu i trpasličí planeta Pluto. Z pásu a z rozptýleného disku za ním pocházejí komety Jupiterovy rodiny.
První těleso pásu kromě Pluta a jeho měsíce Charonu objevili David Jewitt a Jane Luu v roce 1992, dnes jich známe tisíce. Největší mají průměr přes 1000 km, například Pluto (2377 km). Sonda New Horizons prolétla v roce 2015 kolem Pluta a v roce 2019 kolem malého tělesa Arrokoth.
Pás nese jméno Gerarda Kuipera, o podobné oblasti ale psal už dříve Kenneth Edgeworth, proto se mu říká i Edgeworthův-Kuiperův pás. Tělesa z pásu a z rozptýleného disku se vlivem Neptunu postupně dostávají blíž ke Slunci, nejprve jako kentauři mezi drahami Jupiteru a Neptunu a nakonec jako komety Jupiterovy rodiny.
Lízač Slunce
Kometa s perihelem těsně u Slunce, anglicky sungrazer. Většina se při průletu vypaří nebo rozpadne. Nejpočetnější je Kreutzova skupina, tvořená úlomky jediné obrovské komety.
Kreutzovu skupinu popsal koncem 19. století Heinrich Kreutz. Její komety prolétají desítky až stovky tisíc kilometrů nad povrchem Slunce a mají oběžnou dobu kolem 800 let. Vznikly postupným rozpadem jediného tělesa. Většina úlomků je drobná a zanikne ještě před perihelem. Největší se stávají velkými kometami, jako C/1965 S1 (Ikeya-Seki). Kometa C/2011 W3 (Lovejoy) proletěla asi 140 000 km nad povrchem a překvapivě přežila.
Většinu lízačů Slunce objevila sluneční sonda SOHO. Od startu v roce 1995 našla přes 5 000 komet a asi 85 % z nich patří do Kreutzovy skupiny. Její snímky jsou veřejné, takže nové komety často hledají dobrovolníci. Ze Země jsou tyto drobné komety příliš slabé a příliš blízko Slunce. Podrobněji o nich píše náš návod Lízači Slunce.
Magnituda
Pozorování a jasnostObecná astronomie
Míra jasnosti nebeských objektů, česky hvězdná velikost, zkráceně mag. Čím menší číslo, tím jasnější objekt. Rozdíl 5 mag odpovídá stonásobku jasnosti.
Na tmavé obloze vidíme pouhým okem hvězdy zhruba do 6 mag, ve městě jen do 3–4 mag. Velmi jasné objekty mají záporné hodnoty: Venuše kolem −4 mag, Slunce −26,7 mag.
U komet se uvádí celková jasnost komy (m1). Odhaduje se srovnáním s hvězdami známé jasnosti, z nichž aspoň jedna je jasnější a jedna slabší než kometa. Rozlehlá kometa je přitom hůř vidět než hvězda stejné magnitudy, viz plošná jasnost.
Meteorický roj
Meteory, které se každý rok objevují ve stejných dnech a zdánlivě vylétají z jednoho místa na obloze, z radiantu. Vznikají, když Země prochází proudem prachových zrn, který za sebou zanechala kometa.
Zrnka uvolněná z komety se postupně rozptýlí podél celé její dráhy a vytvoří meteorický proud. Když protíná dráhu Země, vidíme roj každý rok ve stejnou dobu: Perseidy z komety 109P/Swift-Tuttle vrcholí kolem 12. srpna, Orionidy a η Akvaridy pocházejí z Halleyovy komety. Mateřským tělesem Geminid je planetka (3200) Phaethon.
Roj se jmenuje podle souhvězdí, ve kterém leží jeho radiant, a Mezinárodní astronomická unie mu přiděluje třípísmennou zkratku, třeba PER pro Perseidy. Potvrzených rojů je přes sto, většina z nich je ale slabá. Sílu roje vyjadřuje ZHR, při ZHR nad 1000 se mluví o meteorickém dešti.
Metody odhadu jasnosti
Postupy, kterými pozorovatel porovnává jasnost komety s rozostřenými srovnávacími hvězdami. Nejčastější jsou metoda Sidgwickova (S), Bobrovnikovova (B) a Morrisova (M). Písmeno metody se zapisuje do hlášení.
Sidgwickova metoda (S): pozorovatel si zapamatuje zaostřený obraz komety a pak rozostří hvězdy, až mají stejný průměr jako koma. Hodí se pro difúzní komety. Bobrovnikovova metoda (B): rozostří se kometa i hvězdy, až mají zhruba stejnou velikost, a porovnávají se přímo. Hodí se pro malé a silně kondenzované komety, difúzní komety vycházejí touto metodou slabší.
Morrisova metoda (M) leží mezi nimi: kometa se rozostří jen natolik, aby měla koma všude stejný jas, pozorovatel si tento obraz zapamatuje a hvězdy rozostří na stejný průměr. U všech metod se srovnává s několika hvězdami jasnějšími i slabšími než kometa a rozdíly se odhadují v desetinách magnitudy nebo v Argelanderových stupních.
Mezní hvězdná velikost
Pozorování a jasnostMeteory a roje
Hvězdná velikost nejslabších hvězd, které ještě vidíme, zkráceně MHV. Na tmavé obloze bývá 6–7 mag, ve městě jen 3–4 mag. Vyjadřuje, jak dobré jsou podmínky pro pozorování.
Pozorovatelé meteorů ji určují počítáním hvězd ve vybraných oblastech oblohy, třeba v trojúhelnících IMO, a z tabulky zjistí, jaké MHV počet hvězd odpovídá. Jednodušší je najít nejslabší hvězdu, kterou ještě vidíte, a její jasnost zjistit na mapě. MHV se během noci mění s Měsícem, oparem i výškou nad obzorem, proto se určuje opakovaně.
Podle MHV se přepočítává ZHR. U komet MHV ovlivňuje, jak velkou komu a jak dlouhý ohon zahlédneme a zda vůbec uvidíme slabou difúzní kometu. Dalekohled dosáhne mnohem slabších hvězd než oko: triedr 10 × 50 ukáže hvězdy zhruba do 9–10 mag.
Místní sluneční čas
Čas podle skutečné polohy Slunce na daném místě: v pravé poledne stojí Slunce nejvýš na jihu. Každý stupeň zeměpisné délky ho posouvá o 4 minuty, proto se liší i v rámci Česka.
Sluneční hodiny ukazují pravý sluneční čas. Ten neběží rovnoměrně, protože Země obíhá po elipse a její osa je skloněná. Zprůměrováním přes rok vzniká střední sluneční čas a rozdíl obou časů udává rovnice času: kolem 3. listopadu předbíhají sluneční hodiny střední čas asi o 16 minut, kolem 11. února se asi o 14 minut opožďují.
SEČ je střední sluneční čas poledníku 15° v. d., procházejícího Jindřichovým Hradcem. V Aši nastává střední poledne asi o 11 minut později, v Ostravě asi o 13 minut dřív. Zhruba o tolik se na různých místech Česka liší i východy a západy Slunce, komet nebo radiantů. Časy na stránce Aktuálně na obloze platí pro bod 50° s. š., 15° v. d.
Ohon
Proud plynu a prachu, který se táhne od komy směrem od Slunce. Může být dlouhý miliony kilometrů. Rozlišujeme ohon iontový a prachový, vzácně je vidět i antiohon.
Iontový ohon míří téměř přesně od Slunce, prachový se za kometou stáčí podél její dráhy. Délku ohonu pozorovatelé udávají ve stupních a jeho směr pozičním úhlem (PA).
Ohon bývá nejdelší krátce po průchodu perihelem. Jak dlouhý ho uvidíme, záleží hodně na tmavosti oblohy: na světlé obloze se slabé části ohonu ztrácejí.
Oortův oblak
Obrovský kulovitý oblak ledových těles, který obklopuje Sluneční soustavu až do vzdálenosti desítek tisíc au. Přilétá odtud většina dlouhoperiodických komet. Přímo ho zatím nikdo nepozoroval.
Existenci oblaku odvodil v roce 1950 nizozemský astronom Jan Oort z drah dlouhoperiodických komet, jejichž afely ležely desítky tisíc au od Slunce. Oblak začíná zhruba 2000 au od Slunce a jeho vnější okraj může být 100 000 au daleko i dál, tedy přes třetinu cesty k nejbližší hvězdě. Mohou v něm být stovky miliard až biliony komet.
Tělesa oblaku vznikla blíž ke Slunci a ven je vymrštila gravitace velkých planet. Dnes jejich dráhy ruší procházející hvězdy a slapové působení Galaxie. Některá z nich tak zamíří do vnitřní Sluneční soustavy a vidíme je jako dynamicky nové komety, které se ke Slunci blíží poprvé.
Outburst
Náhlé zjasnění komety, při kterém jádro během krátké doby uvolní velké množství prachu a plynu. Jasnost může během hodin nebo dní stoupnout o několik magnitud, výjimečně i mnohem víc.
Kometa 29P/Schwassmann-Wachmann se zjasňuje několikrát za rok, obvykle o 1–5 mag. Výjimečný byl outburst komety 17P/Holmes v říjnu 2007: za necelé dva dny zjasnila z přibližně 17 na 2,8 mag, tedy zhruba půlmilionkrát, a byla vidět pouhým okem.
Na začátku outburstu bývá uprostřed komy ostré bodové zjasnění, které se pak rozplývá do zvětšující se komy. Pozorování z prvních hodin jsou nejcennější, proto při outburstu hlaste i změny DC a průměru komy. Česky se outburstu říká také výbuch jasnosti.
Označení komet
Oficiální jméno komety podle pravidel IAU, například C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS). Písmeno na začátku udává typ dráhy, následuje rok objevu, kód poloviny měsíce, pořadí a v závorce jména objevitelů.
Písmeno A v označení C/2023 A3 znamená první polovinu ledna (B je druhá polovina ledna, C první polovina února a tak dál, písmeno I se vynechává) a číslo 3 třetí kometu objevenou v tomto období. Periodické komety dostanou po potvrzení návratu pořadové číslo, třeba 1P/Halley nebo 12P/Pons-Brooks.
Písmena na začátku: P pro periodické komety, C pro neperiodické, D pro zaniklé nebo ztracené, X pro komety bez spolehlivé dráhy, I pro mezihvězdné objekty a A pro tělesa, která dostala označení komety, ale ukázala se jako planetky. Když se kometa rozpadne, úlomky dostanou přípony -A, -B a tak dál, například úlomek 73P-B komety Schwassmann-Wachmann.
PA – poziční úhel
Směr ohonu od středu komy ve stupních, měřený od severu přes východ: 0° je sever, 90° východ, 180° jih a 270° západ.
Na mapě oblohy se severem nahoře leží východ vlevo. Poziční úhel se zapisuje v celých stupních a v hlášení je povinný, pokud uvádíte délku ohonu.
Iontový ohon míří téměř přesně od Slunce, takže jeho PA lze porovnat se směrem uvedeným v efemeridě. Prachový ohon se od tohoto směru kvůli zakřivení odchyluje. Dalekohled často obraz převrací, proto si sever a východ ověřte podle hvězd.
Perihel
Bod dráhy, ve kterém je kometa nejblíže Slunci, česky přísluní. Kolem perihelu bývá kometa nejaktivnější. Nejjasnější ji ale často vidíme jindy, záleží i na její vzdálenosti od Země.
Aktivita komety obvykle vrcholí v perihelu nebo krátce po něm. Datum perihelu a vzdálenost od Slunce v astronomických jednotkách (q) najdete v efemeridách. Halleyova kometa prošla perihelem naposledy 9. února 1986 ve vzdálenosti 0,59 au, příště jím projde v roce 2061.
Komety, které se ke Slunci přiblíží hodně těsně, se v perihelu mohou i rozpadnout. Tak v roce 2013 skončila kometa C/2012 S1 (ISON).
Periodická kometa
Kometa s oběžnou dobou kratší než 200 let nebo pozorovaná už při více návratech ke Slunci. V označení má písmeno P, například 1P/Halley.
Pořadové číslo před písmenem P dostane kometa, až když se potvrdí její návrat. Mezi periodickými kometami se rozlišují komety Jupiterovy rodiny s oběžnou dobou pod 20 let, třeba 67P/Čurjumov-Gerasimenko, a komety Halleyova typu s dobou 20–200 let.
Další písmena v označení komet: C pro neperiodické komety, D pro periodické komety, které zanikly nebo se ztratily (třeba 3D/Biela), X pro komety bez spolehlivé dráhy a I pro mezihvězdné objekty, jako je 2I/Borisov.
Plošná jasnost
Jasnost připadající na jednotku plochy komy nebo ohonu. Rozlehlá kometa může mít vysokou celkovou jasnost, a přesto být hůř vidět, protože její světlo je rozptýlené do velké plochy.
Celková jasnost komety se rozprostírá po celé ploše komy. Když se průměr komy zdvojnásobí a celková jasnost zůstane stejná, plošná jasnost klesne zhruba o 1,5 mag. Proto bývají rozlehlé difúzní komety o 1–3 mag hůř vidět než hvězda stejné magnitudy.
Nízkou plošnou jasnost nejvíc ničí světelné znečištění. Pomáhá tmavé místo, malé zvětšení, dalekohled s velkou výstupní pupilou (třeba triedr) a boční pohled.
Prachová stopa
Úzký pás větších prachových zrn podél dráhy komety, před ní i za ní. Přibývá při každém návratu ke Slunci. Když Země projde mladou stopou, nastane meteorický déšť nebo náhlé zvýšení aktivity roje.
Stopy objevila v roce 1983 družice IRAS v infračerveném oboru. Větší zrna tlačí sluneční záření jen slabě, takže zůstávají blízko dráhy komety. Tím se stopa liší od prachového ohonu z drobnějších zrn, odtlačovaného od Slunce. Časem se rozptýlí do širšího meteorického proudu, proto je nejhustší po jednom až několika obězích. Na hlubokých snímcích bývá vidět jako tenká čára procházející kometou.
Předpovědi meteorických dešťů dnes vycházejí z výpočtu, kudy vedou stopy z jednotlivých návratů komety. Takto David Asher a Robert McNaught správně předpověděli déšť Leonid v roce 1999: Země tehdy prošla stopou uvolněnou z komety 55P/Tempel-Tuttle při návratu v roce 1899.
Prachový ohon
Široký, často zakřivený ohon z prachových zrn, která od komety odtlačuje tlak slunečního záření. Svítí odraženým slunečním světlem, proto je bělavý až nažloutlý.
Každé zrnko se po uvolnění z komy pohybuje po vlastní dráze kolem Slunce. Protože ho tlak záření odtlačuje, ohon se za kometou stáčí podél její dráhy. U jasných komet bývá nejnápadnější částí ohonu a dobře viditelný i pouhým okem, jako v roce 2020 u komety C/2020 F3 (NEOWISE).
Při měření polohy širokého prachového ohonu je dobré zaznamenat poziční úhel obou jeho okrajů.
Precese zemské osy
Čas a souřadniceObecná astronomie
Pomalé stáčení zemské osy, podobné kývání roztočené káči. Jeden oběh trvá asi 25 800 let a jarní bod se posouvá o 50″ za rok. Mění se tím souřadnice hvězd, proto se vztahují k určité epoše.
Slunce a Měsíc přitahují rovníkovou výduť Země a otáčející se Země na to reaguje jako káča: její osa opisuje kužel se sklonem asi 23,4° od kolmice k ekliptice. Nebeský pól se tak posouvá mezi hvězdami. Polárka se k němu přiblíží nejvíc kolem roku 2100, asi na 27′, a za zhruba 12 000 let bude pólu nejblíž jasná Vega, i když zůstane asi 5° daleko.
Jarní bod se kvůli precesi posouvá po ekliptice k západu, o 1° asi za 72 let. Rektascenze hvězd u rovníku proto roste asi o 3 sekundy za rok. Na precesi se skládá drobnější kývání osy, nutace, s periodou 18,6 roku a amplitudou asi 9″. Atlasy a katalogy proto uvádějí ekvinokcium, nejčastěji J2000.0, a planetáriové programy souřadnice přepočítávají.
Radiant
Místo na obloze, ze kterého zdánlivě vylétají meteory jednoho roje. Meteory ve skutečnosti letí souběžně, jen se kvůli perspektivě zdá, že vycházejí z jednoho bodu, jako se v dálce sbíhají koleje.
Meteor patří k roji, když jeho stopa prodloužená dozadu míří do radiantu. Radiant se kvůli pohybu Země kolem Slunce posouvá po obloze, obvykle o 0,5–1,5° za den, proto se jeho poloha udává pro den maxima. Radiant Perseid leží v maximu na souřadnicích RA 48° a Dec +58°, v souhvězdí Persea, podle kterého má roj jméno.
Čím výš je radiant nad obzorem, tím víc meteorů z roje uvidíme: při radiantu ve výšce 30° je to jen polovina počtu, který bychom viděli s radiantem v nadhlavníku. Když je radiant pod obzorem, meteory roje nevidíme. Na kartách meteorických rojů na našem webu najdete, kdy radiant vychází a kdy je nejvýš.
Rektascenze a deklinace
Čas a souřadniceObecná astronomie
Souřadnice na obloze, obdoba zeměpisné délky a šířky. Rektascenze (RA) se měří podél nebeského rovníku v hodinách od 0 do 24 h, deklinace (Dec) ve stupních od rovníku, od −90° do +90°.
Rektascenze se počítá od jarního bodu směrem na východ, jedna hodina odpovídá 15°. Deklinace je kladná na sever od nebeského rovníku: Polárka má deklinaci téměř +89°. Protože se zemská osa pomalu stáčí (precese), souřadnice se vztahují k určitému datu, dnes obvykle k ekvinokciu J2000.0.
V tabulce komet na našem webu je rektascenze v hodinách a minutách a deklinace ve stupních a obloukových minutách, obojí pro J2000.0 jako na většině hvězdných map. Na kartách meteorických rojů je poloha radiantu ve stupních, jak je zvykem u meteorů: radiant Perseid má v maximu RA 48° a Dec +58°, v hodinách je to asi 3 h 12 min.
Rozpad komety
Rozlomení jádra na úlomky nebo jeho úplný zánik. Kometa často nejdřív náhle zjasní, pak ztrácí centrální kondenzaci a koma se rozplyne. Nejčastěji se takto ztrácejí malá jádra blízko Slunce.
Příčinou mohou být slapové síly, rychlá rotace, teplotní pnutí nebo tlak plynu uvnitř jádra. Jistotu máme jen v několika případech, například u komety D/1993 F2 (Shoemaker-Levy 9): roztrhal ji Jupiter v roce 1992 a její úlomky do něj v roce 1994 dopadly. U většiny komet nevíme, proč se rozpadly právě tehdy. Kometu 3D/Biela viděli pozorovatelé v roce 1846 rozdělenou na dvě a po roce 1852 už ji nikdo nespatřil.
Pozorovatel pozná začínající rozpad podle rychlého poklesu stupně kondenzace, koma se protáhne a ztratí jasný střed. Při úplném zániku zůstane jen slábnoucí oblak prachu, jako v roce 2000 u komety C/1999 S4 (LINEAR) nebo v roce 2013 u C/2012 S1 (ISON). Úlomky dostávají přípony -A, -B a tak dál, u komety 73P/Schwassmann-Wachmann jich v roce 2006 byly desítky.
SEČ a SELČ – středoevropský a letní čas
Zákonný čas v Česku. V zimě platí středoevropský čas (SEČ), tedy UT + 1 h. Od poslední neděle v březnu do poslední neděle v říjnu platí letní čas (SELČ), tedy UT + 2 h.
Na letní čas se přechází ve 2:00 SEČ, hodiny se posunou na 3:00. Zpět se přechází ve 3:00 letního času, hodiny se vrátí na 2:00 SEČ. Směrnice EU přechod sjednocuje, takže se hodiny v celé Unii mění ve stejný okamžik, v 1:00 UT. Česko má termíny na roky 2027 až 2031 stanovené nařízením vlády č. 181/2026 Sb.
Při podzimní změně se hodina mezi 2:00 a 3:00 opakuje, takže údaj bez označení je dvojznačný. Do hlášení proto vždy převádějte čas na UT: 22:00 SEČ je 21:00 UT, 22:00 SELČ je 20:00 UT. Na stránce Aktuálně na obloze jsou časy v SEČ nebo SELČ podle ročního období, počítané pro bod uprostřed Česka.
Světelná křivka
Graf změn jasnosti tělesa v čase, u komety také podle vzdálenosti od Slunce. Osa magnitud je obrácená, jasnější hodnoty leží výš. Z křivky se odhaduje aktivita komety a její další vývoj.
Body křivky tvoří odhady a měření mnoha pozorovatelů, proto je důležité uvádět metodu a přístroj. Z průběhu se určuje absolutní magnituda H a parametr n, vyjadřující rychlost zjasňování. Křivka často není kolem perihelu souměrná: některé komety jsou aktivnější před ním, jiné až po něm. Náhlý skok nahoru prozradí outburst, prudký pokles může znamenat rozpad jádra.
Měření kamerou CCD a vizuální odhady se často liší, protože CCD zachytí hlavně vnitřní část komy a kometa v něm vychází o 0 až 3 mag slabší. Řady z různých přístrojů se proto nespojují bez opravy. Ve Statistikách komet najdete světelné křivky šesti nejpozorovanějších komet roku: body jsou měření členů SMPH, čára ukazuje trend z databáze COBS. Postup popisuje návod Udělejte si světelnou křivku komety.
TT – terestrický čas
Rovnoměrná časová stupnice pro výpočty drah a efemerid, nezávislá na otáčení Země. Běží přesně o 32,184 s před atomovým časem TAI, takže před UTC o 69,184 s. Udává se v ní třeba průchod komety perihelem.
Polohy těles se musí počítat v rovnoměrném čase, Země se ale otáčí nepravidelně a dlouhodobě zpomaluje. Astronomové proto oddělili čas pro výpočty od času podle otáčení. TT navazuje na starší efemeridový čas (ET) a konstanta 32,184 s zajišťuje plynulý přechod mezi nimi. Rozdíl TT − UT se značí ΔT a dnes je asi 69 s.
Zápis T = 2010 May 7.565 TT v oběžnících uvádí čas průchodu perihelem, stejně se zapisuje i epocha dráhy. Efemeridy JPL používají blízký čas TDB, od TT se liší nejvýš asi o 2 ms. U komety je minuta navíc většinou zanedbatelná, protože se za tu dobu po obloze téměř nepohne. U blízkozemních planetek a zákrytů hvězd je ale rozdíl minuty dobře znát.
UT – světový čas
Čas odvozený z otáčení Země a vztažený k nultému poledníku v Greenwichi. Zapisují se v něm pozorování, aby šla srovnávat po celém světě. Naše hodiny jsou oproti UT v zimě o hodinu napřed, v létě o dvě.
Světový čas vyjadřuje, jak je Země natočená vůči Slunci: den začíná o půlnoci na nultém poledníku. Název zavedla Mezinárodní astronomická unie v roce 1928. Astronomové dřív počítali den od poledne, aby jedna noc pozorování spadala pod jedno datum. Platilo to do konce roku 1924, takže u starších záznamů si ověřte začátek dne.
Do hlášení pro ICQ a COBS se čas zapisuje v UT jako den s desetinnou částí: 22. října ve 23:00 UT je 22,96 (v kódu ICQ 22.96). Podle UT se určuje i rok pozorování ve Statistikách komet, takže pozorování z 1. ledna ve 0:30 našeho času patří ještě do předchozího roku. Odborně se rozlišuje několik variant UT, nejběžnější je UT1.
UTC – koordinovaný světový čas
Základ občanského času na celém světě. Běží podle atomových hodin a odvozují se od něj všechna časová pásma. Od 20. května 2027 se ruší přestupné sekundy a UTC se od času UT může vzdálit až o hodinu.
UTC počítá Mezinárodní úřad pro míry a váhy (BIPM) z atomových hodin v laboratořích po celém světě. V Česku k němu přispívá národní časová stupnice UTC(TP) z Ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR. Země se ale otáčí méně pravidelně než atomové hodiny, proto se od roku 1972 do UTC přidávaly přestupné sekundy, aby se od UT nelišil o víc než 0,9 s. Přibylo jich 27, naposledy 31. prosince 2016. Od té doby je UTC za atomovým časem TAI o 37 s.
Generální konference pro míry a váhy rozhodla 15. října 2026, že od 20. května 2027 poběží UTC souvisle a rozdíl od UT smí dorůst až na hodinu, což má stačit na několik století. Hlavním důvodem bylo riziko první záporné přestupné sekundy, protože se Země v posledních letech otáčí rychleji. Pro pozorování komet se nic nemění: UT a UTC se liší o méně než sekundu a rozdíl poroste jen velmi pomalu. Časy v našem API jsou v UTC.
Velká kometa
Neoficiální označení výjimečně jasné komety, nápadné pouhým okem i pro laiky. Pevná definice neexistuje. Objeví se zhruba jednou za deset až patnáct let a předem se to těžko odhaduje.
Velká kometa potřebuje souhru několika podmínek: velké a aktivní jádro, malou vzdálenost od Slunce v perihelu a příznivou polohu vůči Zemi. C/1995 O1 (Hale-Bopp) měla mimořádně velké jádro a byla vidět pouhým okem asi 18 měsíců, i když se ke Slunci příliš nepřiblížila. C/2006 P1 (McNaught) dosáhla v lednu 2007 jasnosti −5,5 mag a šla vidět i ve dne.
Předpovědi bývají zrádné. C/1973 E1 (Kohoutek) i C/2012 S1 (ISON) byly ohlašované jako komety století a očekávání nesplnily, zatímco C/1996 B2 (Hyakutake) přišla asi dva měsíce po objevu. Starší komety nesou název podle roku, třeba Velká kometa z roku 1882, patřící mezi lízače Slunce.
Výtrysky z jádra
Úzké proudy plynu a prachu z aktivních oblastí na jádru komety. Vznikají hlavně na osvětlené straně, kde se led mění v plyn. Rotace jádra je v komě stáčí do spirál a oblouků.
Sonda Giotto v roce 1986 ukázala, že většina povrchu Halleyovy komety je neaktivní a plyn s prachem uniká jen z několika procent plochy. Rosetta pak u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko zjistila, že výtrysky často vycházejí z útesů a míst s prudkým zlomem terénu.
Unikající plyn působí na jádro jako slabý raketový motor a mění jeho dráhu i rotaci. V roce 1950 tím Fred Whipple vysvětlil, proč se oběžná doba komety 2P/Encke zkracovala asi o 2,5 hodiny za oběh. Výpočty drah s tím počítají jako s negravitačními silami. Na snímcích se výtrysky obvykle ukážou až po úpravě potlačující okolní komu.
ZHR – zenitová hodinová frekvence
Počet meteorů roje, který by za hodinu viděl jeden pozorovatel s radiantem v nadhlavníku a na jasné obloze s hvězdami do 6,5 mag. Ve skutečnosti jich obvykle vidíme méně.
ZHR slouží k porovnání síly různých rojů i jednoho roje v různých letech. Perseidy mají v maximu ZHR kolem 100, Geminidy kolem 150, většina menších rojů jen do 10. Při ZHR nad 1000 se mluví o meteorickém dešti, jaký předvedly Leonidy v letech 1966 a 2001.
Ze skutečného počtu meteorů se ZHR počítá s opravami na výšku radiantu, mezní hvězdnou velikost a zakrytou část oblohy. Při radiantu ve výšce 45° a mezní hvězdné velikosti 5,5 mag uvidíte z roje se ZHR 100 jen asi 30 meteorů za hodinu. Pozorovatelé proto ke svým počtům hlásí i mezní hvězdnou velikost, třeba do databáze Mezinárodní meteorické organizace (IMO).