Bolid
Velmi jasný meteor, obvykle jasnější než −4 mag, tedy než Venuše. Vzniká z většího tělesa než běžný meteor a může za sebou nechat svítící stopu. Z nejjasnějších bolidů někdy dopadnou meteority.
Hranice −4 mag je dohodnutá a v různých zdrojích se mírně liší. Běžné meteory vznikají ze zrnek menších než milimetr, bolidy z těles velkých obvykle centimetry a víc. Meteorům jasnějším než −17 mag, které na chvíli předčí i Měsíc v úplňku, se říká superbolidy.
Bolidy nad Českem zaznamenávají automatické kamery Evropské bolidové sítě, kterou koordinuje Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově. Díky jejich záznamům se podařilo najít několik meteoritů, například u Příbrami v roce 1959 nebo u Žďáru nad Sázavou v roce 2014. Pokud bolid uvidíte, zapište si čas, směr letu a jasnost a nahlaste ho třeba přes formulář IMO.
Meteorický roj
Meteory, které se každý rok objevují ve stejných dnech a zdánlivě vylétají z jednoho místa na obloze, z radiantu. Vznikají, když Země prochází proudem prachových zrn, který za sebou zanechala kometa.
Zrnka uvolněná z komety se postupně rozptýlí podél celé její dráhy a vytvoří meteorický proud. Když protíná dráhu Země, vidíme roj každý rok ve stejnou dobu: Perseidy z komety 109P/Swift-Tuttle vrcholí kolem 12. srpna, Orionidy a η Akvaridy pocházejí z Halleyovy komety. Mateřským tělesem Geminid je planetka (3200) Phaethon.
Roj se jmenuje podle souhvězdí, ve kterém leží jeho radiant, a Mezinárodní astronomická unie mu přiděluje třípísmennou zkratku, třeba PER pro Perseidy. Potvrzených rojů je přes sto, většina z nich je ale slabá. Sílu roje vyjadřuje ZHR, při ZHR nad 1000 se mluví o meteorickém dešti.
Mezní hvězdná velikost
Pozorování a jasnostMeteory a roje
Hvězdná velikost nejslabších hvězd, které ještě vidíme, zkráceně MHV. Na tmavé obloze bývá 6–7 mag, ve městě jen 3–4 mag. Vyjadřuje, jak dobré jsou podmínky pro pozorování.
Pozorovatelé meteorů ji určují počítáním hvězd ve vybraných oblastech oblohy, třeba v trojúhelnících IMO, a z tabulky zjistí, jaké MHV počet hvězd odpovídá. Jednodušší je najít nejslabší hvězdu, kterou ještě vidíte, a její jasnost zjistit na mapě. MHV se během noci mění s Měsícem, oparem i výškou nad obzorem, proto se určuje opakovaně.
Podle MHV se přepočítává ZHR. U komet MHV ovlivňuje, jak velkou komu a jak dlouhý ohon zahlédneme a zda vůbec uvidíme slabou difúzní kometu. Dalekohled dosáhne mnohem slabších hvězd než oko: triedr 10 × 50 ukáže hvězdy zhruba do 9–10 mag.
Prachová stopa
Úzký pás větších prachových zrn podél dráhy komety, před ní i za ní. Přibývá při každém návratu ke Slunci. Když Země projde mladou stopou, nastane meteorický déšť nebo náhlé zvýšení aktivity roje.
Stopy objevila v roce 1983 družice IRAS v infračerveném oboru. Větší zrna tlačí sluneční záření jen slabě, takže zůstávají blízko dráhy komety. Tím se stopa liší od prachového ohonu z drobnějších zrn, odtlačovaného od Slunce. Časem se rozptýlí do širšího meteorického proudu, proto je nejhustší po jednom až několika obězích. Na hlubokých snímcích bývá vidět jako tenká čára procházející kometou.
Předpovědi meteorických dešťů dnes vycházejí z výpočtu, kudy vedou stopy z jednotlivých návratů komety. Takto David Asher a Robert McNaught správně předpověděli déšť Leonid v roce 1999: Země tehdy prošla stopou uvolněnou z komety 55P/Tempel-Tuttle při návratu v roce 1899.
Radiant
Místo na obloze, ze kterého zdánlivě vylétají meteory jednoho roje. Meteory ve skutečnosti letí souběžně, jen se kvůli perspektivě zdá, že vycházejí z jednoho bodu, jako se v dálce sbíhají koleje.
Meteor patří k roji, když jeho stopa prodloužená dozadu míří do radiantu. Radiant se kvůli pohybu Země kolem Slunce posouvá po obloze, obvykle o 0,5–1,5° za den, proto se jeho poloha udává pro den maxima. Radiant Perseid leží v maximu na souřadnicích RA 48° a Dec +58°, v souhvězdí Persea, podle kterého má roj jméno.
Čím výš je radiant nad obzorem, tím víc meteorů z roje uvidíme: při radiantu ve výšce 30° je to jen polovina počtu, který bychom viděli s radiantem v nadhlavníku. Když je radiant pod obzorem, meteory roje nevidíme. Na kartách meteorických rojů na našem webu najdete, kdy radiant vychází a kdy je nejvýš.
ZHR – zenitová hodinová frekvence
Počet meteorů roje, který by za hodinu viděl jeden pozorovatel s radiantem v nadhlavníku a na jasné obloze s hvězdami do 6,5 mag. Ve skutečnosti jich obvykle vidíme méně.
ZHR slouží k porovnání síly různých rojů i jednoho roje v různých letech. Perseidy mají v maximu ZHR kolem 100, Geminidy kolem 150, většina menších rojů jen do 10. Při ZHR nad 1000 se mluví o meteorickém dešti, jaký předvedly Leonidy v letech 1966 a 2001.
Ze skutečného počtu meteorů se ZHR počítá s opravami na výšku radiantu, mezní hvězdnou velikost a zakrytou část oblohy. Při radiantu ve výšce 45° a mezní hvězdné velikosti 5,5 mag uvidíte z roje se ZHR 100 jen asi 30 meteorů za hodinu. Pozorovatelé proto ke svým počtům hlásí i mezní hvězdnou velikost, třeba do databáze Mezinárodní meteorické organizace (IMO).