Slovníček pojmů: Obecná astronomie

Afel krátkoperiodických komet leží obvykle u dráhy Jupiteru, Halleyova kometa se v něm vzdaluje až za dráhu Neptunu. Dlouhoperiodické komety mají afel tisíce astronomických jednotek daleko.

Výjimkou je kometa 29P/Schwassmann-Wachmann, která obíhá po téměř kruhové dráze daleko od Slunce, a přesto je stále aktivní a často se zjasní.

Přesnou hodnotu stanovila Mezinárodní astronomická unie v roce 2012. Světlo urazí 1 au asi za 8 minut a 19 sekund. Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 5,2 au, Neptun 30 au a Oortův oblak sahá do vzdálenosti 100 000 au i dál.

V efemeridách komet se v astronomických jednotkách udává vzdálenost komety od Slunce (r) a od Země (Δ) i vzdálenost perihelu (q). Ve starších textech najdete zkratku AU nebo AJ, podle doporučení IAU se dnes píše au.

Podle dráhy se blízkozemní planetky dělí do čtyř skupin: Atira (dráha celá uvnitř dráhy Země), Aten (velká poloosa menší než 1 au, dráhu Země protíná), Apollo (velká poloosa větší než 1 au, dráhu Země protíná) a Amor (dráhu Země jen zvenku míjí, perihel mezi 1,017 a 1,3 au). Za potenciálně nebezpečnou se považuje planetka, která se může k dráze Země přiblížit na 0,05 au a je větší než asi 140 m (absolutní magnituda H nejvýš 22). Neznamená to, že Zemi hrozí srážka.

Planetka (3200) Phaethon patří ke skupině Apollo, v perihelu se přiblíží ke Slunci na 0,14 au a je mateřským tělesem Geminid. Na stránce Aktuálně na obloze najdete jasné blízkozemní planetky do 16 mag s mapkami pro nalezení. Ty nejbližší se pohybují tak rychle, že se vůči hvězdám posunou během několika minut. Rychlost se liší od zlomků po desítky obloukových vteřin za minutu a stránka ji u každé planetky uvádí, proto si polohu ověřte na čas pozorování.

Efemerida se počítá z dráhových elementů, takže její přesnost závisí na kvalitě dráhy a na vzdálenosti od epochy. Topocentrická efemerida počítá s polohou pozorovatele, geocentrická se vztahuje ke středu Země. U těles těsně u Země může rozdíl mezi nimi přesáhnout stupeň.

Volně dostupné efemeridy nabízí služba Horizons od NASA/JPL nebo Minor Planet Center. Poloha bývá spolehlivá, předpovězená jasnost je ale jen odhad a u komet se od skutečnosti často liší o několik magnitud. Na stránce Aktuálně na obloze počítáme polohy komet sami z dráhových elementů, po 10 minutách celé noci. Polohy blízkozemních planetek přebíráme z Horizons.

Elongace se udává ve stupních od 0° do 180°. Pod zhruba 30–40° se kometa ztrácí v soumraku, nad 90° je vidět za tmy i několik hodin. Při elongaci 180° je kometa v opozici se Sluncem a nad obzorem celou noc.

Při plánování pozorování sledujte v efemeridě elongaci spolu s jasností: kometa, která je podle magnitudy jasná, může být kvůli malé elongaci prakticky nepozorovatelná.

Oskulační dráha je čistá elipsa, parabola nebo hyperbola kolem Slunce: těleso by po ní letělo, kdyby od daného okamžiku působilo jen Slunce. Skutečná dráha se od ní postupně vzdaluje, nejvíc po blízkém průletu kolem Jupiteru. U komet k tomu přispívá i reaktivní síla unikajícího plynu. Proto se elementy pravidelně přepočítávají k nové epoše.

V oběžnících najdete třeba zápis Epoch 2008 Sept. 11.0 TT a T 2008 Sept. 10.20628 TT, první údaj je epocha a druhý průchod perihelem. Epocha bývá půlnoc terestrického času, úhlové elementy se vztahují k ekvinokciu J2000.0. Kometu s pouhým katalogovým odhadem jasnosti ukáže stránka Aktuálně na obloze, jen pokud má čerstvou dráhu: epochu do 400 dní a průchod perihelem do 365 dní od dané noci.

Země obíhá po téměř kruhové dráze s excentricitou 0,017, Halleyova kometa po protáhlé elipse s excentricitou asi 0,97. Komety z Oortova oblaku mají excentricitu velmi blízko 1, třeba C/1995 O1 (Hale-Bopp) asi 0,995. Z excentricity e a vzdálenosti perihelu q se dá spočítat vzdálenost afelu: Q = q (1 + e) / (1 − e).

Těleso na hyperbolické dráze se ke Slunci už nevrátí. Excentricitu výrazně větší než 1 mají mezihvězdné objekty: 1I/ʻOumuamua asi 1,2, 2I/Borisov 3,36 a 3I/ATLAS dokonce 6,1. Komety ze Sluneční soustavy mívají excentricitu nanejvýš nepatrně přes 1, obvykle kvůli gravitaci planet.

První těleso pásu kromě Pluta a jeho měsíce Charonu objevili David Jewitt a Jane Luu v roce 1992, dnes jich známe tisíce. Největší mají průměr přes 1000 km, například Pluto (2377 km). Sonda New Horizons prolétla v roce 2015 kolem Pluta a v roce 2019 kolem malého tělesa Arrokoth.

Pás nese jméno Gerarda Kuipera, o podobné oblasti ale psal už dříve Kenneth Edgeworth, proto se mu říká i Edgeworthův-Kuiperův pás. Tělesa z pásu a z rozptýleného disku se vlivem Neptunu postupně dostávají blíž ke Slunci, nejprve jako kentauři mezi drahami Jupiteru a Neptunu a nakonec jako komety Jupiterovy rodiny.

Na tmavé obloze vidíme pouhým okem hvězdy zhruba do 6 mag, ve městě jen do 3–4 mag. Velmi jasné objekty mají záporné hodnoty: Venuše kolem −4 mag, Slunce −26,7 mag.

U komet se uvádí celková jasnost komy (m1). Odhaduje se srovnáním s hvězdami známé jasnosti, z nichž aspoň jedna je jasnější a jedna slabší než kometa. Rozlehlá kometa je přitom hůř vidět než hvězda stejné magnitudy, viz plošná jasnost.

Existenci oblaku odvodil v roce 1950 nizozemský astronom Jan Oort z drah dlouhoperiodických komet, jejichž afely ležely desítky tisíc au od Slunce. Oblak začíná zhruba 2000 au od Slunce a jeho vnější okraj může být 100 000 au daleko i dál, tedy přes třetinu cesty k nejbližší hvězdě. Mohou v něm být stovky miliard až biliony komet.

Tělesa oblaku vznikla blíž ke Slunci a ven je vymrštila gravitace velkých planet. Dnes jejich dráhy ruší procházející hvězdy a slapové působení Galaxie. Některá z nich tak zamíří do vnitřní Sluneční soustavy a vidíme je jako dynamicky nové komety, které se ke Slunci blíží poprvé.

Aktivita komety obvykle vrcholí v perihelu nebo krátce po něm. Datum perihelu a vzdálenost od Slunce v astronomických jednotkách (q) najdete v efemeridách. Halleyova kometa prošla perihelem naposledy 9. února 1986 ve vzdálenosti 0,59 au, příště jím projde v roce 2061.

Komety, které se ke Slunci přiblíží hodně těsně, se v perihelu mohou i rozpadnout. Tak v roce 2013 skončila kometa C/2012 S1 (ISON).

Slunce a Měsíc přitahují rovníkovou výduť Země a otáčející se Země na to reaguje jako káča: její osa opisuje kužel se sklonem asi 23,4° od kolmice k ekliptice. Nebeský pól se tak posouvá mezi hvězdami. Polárka se k němu přiblíží nejvíc kolem roku 2100, asi na 27′, a za zhruba 12 000 let bude pólu nejblíž jasná Vega, i když zůstane asi 5° daleko.

Jarní bod se kvůli precesi posouvá po ekliptice k západu, o 1° asi za 72 let. Rektascenze hvězd u rovníku proto roste asi o 3 sekundy za rok. Na precesi se skládá drobnější kývání osy, nutace, s periodou 18,6 roku a amplitudou asi 9″. Atlasy a katalogy proto uvádějí ekvinokcium, nejčastěji J2000.0, a planetáriové programy souřadnice přepočítávají.

Rektascenze se počítá od jarního bodu směrem na východ, jedna hodina odpovídá 15°. Deklinace je kladná na sever od nebeského rovníku: Polárka má deklinaci téměř +89°. Protože se zemská osa pomalu stáčí (precese), souřadnice se vztahují k určitému datu, dnes obvykle k ekvinokciu J2000.0.

V tabulce komet na našem webu je rektascenze v hodinách a minutách a deklinace ve stupních a obloukových minutách, obojí pro J2000.0 jako na většině hvězdných map. Na kartách meteorických rojů je poloha radiantu ve stupních, jak je zvykem u meteorů: radiant Perseid má v maximu RA 48° a Dec +58°, v hodinách je to asi 3 h 12 min.