Jakub Černý

Včerejší počasí se ukázalo být skutečnou anomálií a vše se vrátilo k zavedeným pořádkům — už odpoledne se začalo nad Roque de los Muchachos vyčasovat. Tentokrát jsme proto vyrazili na ranní pozorování objektů v Mléčné dráze a především jsme chtěli poprvé spatřit nový cíl expedice, kometu C/2025 R3 (PANSTARRS), jelikož hlavní cíl se nám rozpadl.

Ale na chvíli zpátky ke kometám Kreutzovy skupiny a kometě C/2026 A1 (MAPS). Proč se tato kometa rozpadla, přestože byla dlouho po objevu stabilně výrazně aktivnější než slavná C/2011 W3 (Lovejoy) — kometa, která sice také prošla dramatickým vývojem, ale přežila průlet perihelem a její poté rozpadající se jádro vytvořilo fascinující scenérii „bezhlavé komety”?

Kdyby byla MAPS běžnou kometou Kreutzovy skupiny — tedy úlomkem návratu fragmentů z 11. nebo 12. století — patrně by bez debat dopadla jako střední třída těchto komet: krásná kometa viditelná pouhým okem. Místo toho, přestože se držela statečně až do poslední chvíle, přibližně 6 hodin před průletem perihelem (kolem 08:15 UT dne 4. dubna) to vzdala: jádro se rozpadlo a téměř vše, co z něj zbylo, se rozptýlilo v žáru Slunce. Po průletu za Sluncem se v koronagrafech sice ještě objevil oblouk prachu o rozsahu přibližně jednoho stupně — zbytky vynesené tlakem slunečního záření — ale ty se postupně rozptýlily.

Kometa MAPS byla objektem naprosto výjimečným, a právě to ji patrně stálo život.

Podle Sekaninovy analýzy je MAPS okrajovým fragmentem (anglicky outlying fragment) ze sluneční strany vzdálené části jádra svého mateřského tělesa. Při rozpadu u perihelu se takový fragment ocitl na odvrácené straně od Slunce, a proto se dostal do oběžné dráhy s delší periodou než měl rodičovský objekt. Tím se liší od naprosté většiny Kreutzových komet, které jsou pozůstatky návratu fragmentů ze středověku. Sekaninovy výpočty oběžné periody kolem 1 663 let ukazují, že MAPS je s největší pravděpodobností fragmentem komety pozorované Ammianem Marcellinuem roku 363 n. l. — a tedy druhou generací fragmentů Aristotelovy progenitorové komety z roku ~371 př. n. l. Jedná se o jediný nám známý takový objekt, který se vrátil po 12. století.

A právě v tom byl problém. Měření pomocí Webbova vesmírného dalekohledu (JWST) v březnu 2026 stanovilo průměr jádra přibližně na 400 metrů — podobně jako u komety Lovejoy. Ale zatímco Lovejoy byla patrně kompaktnější a méně aktivní těleso, MAPS měla jádro stále bohaté na těkavý led a zmrzlé plyny — výsledek toho, že od svého posledního průletu uplynulo přes 1 600 let a jádro si zachovalo většinu prvotního složení. Intenzivní odpařování z tohoto ledu způsobilo, že kometa působila dojmem výrazně aktivnějšího a zdánlivě „většího” tělesa, než její skutečná velikost napovídala.

Jinými slovy: kometa MAPS byla výjimečně aktivní právě proto, že za sebou měla jen jediný průlet perihelem. Tato aktivita ji sice činila nápadnou a světlou, ale zároveň spotřebovávala její hmotu tak rychle, že to, co ke Slunci dorazilo, již nemělo dostatečnou soudržnost, aby průlet přežilo. Lovejoy oproti tomu pravděpodobně vstoupila do perihelu jako kompaktnější, soudržnější těleso — a to jí umožnilo průlet přečkat, byť se pak záhy začala rozpadat.

Jsme tak opět bohatší o zkušenost: existuje zcela jiná třída Kreutzových komet — prvogeneračních fragmentů pramatečního tělesa s extrémně dlouhými periodami. Ke zjištění oběžné doby je zapotřebí dostatečně dlouhý oblouk pozorování a kvalitní astrometrická data, a ta pro drtivou většinu Kreutzových komet zcela chybí — takže nevíme, kolik dalších takových objektů mohlo tímto vesmírem projít nepovšimnuto.

Na závěr ranní fotografie Mléčné dráhy, Měsíce a komety C/2025 R3 (PANSTARRS) — tu jsme již slabě viděli i pouhým okem. Foto: Jakub Kuřák.

Pokračování příště…