Na této stránce
V médiích se objevila zmatečná a chybná informace o velké kometě, která narazila do Slunce a způsobila výron koronální hmoty. Kometa ve skutečnosti patřila k tzv. Kreutzově skupině komet a do Slunce nenarazila, pouze se přiblížila příliš těsně k jeho povrchu, nad kterým se vypařila. Komety Kreutzovy skupiny přilétají v počtu přes sto ročně, téměř každý týden tedy máme šanci některou z nich spatřit na koronografu sondy SOHO. K povrchu Slunce se přibližují do vzdálenosti okolo 135 000 km, v této oblasti ale panuje již takový žár, že se z komet nevypařuje už jen voda a zmrzlé plyny, ale veškerá jejích hmota včetně kovů.
Výtrysk koronální hmoty (Coronal Mass Ejection – zkratka CME), který následoval neměl s touto událostí žádnou souvislost. K podobným výronům dochází neustále, zvláště nyní, když se Slunce blíží do maxima aktivity v jedenáctiletém cyklu (ve skutečnosti se ovšem jedná o cyklus 22 letý). Pravděpodobnost souvislosti výronu koronální hmoty s průletem komet je minimální s ohledem na vzdálenost prolétajících komet
Kreutzova skupina komet
Je pozůstatkem obří komety, která se pravděpodobně kolem roku 326 našeho letopočtu přiblížila na kritickou vzdálenost ke Slunci a byla doslova roztrhána na nespecifikovaný počet úlomků. Tyto úlomky stále obíhají po dráze komety a periodicky se vracejí. Toho si poprvé všiml německý astronom Heinrich Kreutz, po kterém je skupina komet pojmenována. Na tuto skupinu komet upozornily nejprve některé extrémně jasné komety viditelné pouhým okem. Původní jádro komety se rozpadlo nejprve na dva velké úlomky, které se navrátily v roce 1100 a 1106, tyto úlomky se dále rozpadaly. Úlomky prvního byly zaznamenány na obloze v letech 1843, 1880, 1887, zatímco úlomky druhé části se navrátily a byly pozorovány v letech 1882, 1945, 1963, 1965, 1970. Mnoho z těchto komet patřily k extrémně jasným objektům viditelných pouhým okem i na denní obloze!
Výsledek výzkum našeho krajana Zdeňka Sekaniny, pracujícího v laboratoři tryskového pohonu NASA – Zdeňka Sekaniny – rodokmen Kreutzovy rodiny komet.
Kromě těchto velkých komet se na dráze pohybují možná desetitisíce až statisíce drobných úlomků – balvanů – o velikostech maximálně desítek metrů. Ty byly zaznamenány na snímcích první sondy využívající tzv. koronograf – přístroj zakrývající kotouč Slunce, který umožňuje pozorovat jeho vrchní atmosféru – Solwind, následovanou veleúspěšnou sondou SOHO, která objevila od roku 1996 více než 2000 podobných minikomet. Podobně malé úlomky nelze ze Země pozorovat, jsou příliš slabé. Díky extrémním teplotám dochází v blízkosti Slunce k tak intenzivnímu vypařování jejich hmoty, že je lze na koronografu pozorovat jako komety. Daní za toto představení je totální destrukce těchto minikomet.
Způsobují "lízači" Slunce výtrysky koronální hmoty?
Přestože byl již mnohokrát pozorovaný výtrysk koronální hmoty ze Slunce při zániku komety nad jeho povrchem, patří tato náhoda do kategorie jevů budící zdání něčeho, co nejsou. Podobným příkladem jsou například meteory na noční obloze. Můžeme je pohodlně pozorovat ve výškách kolem 100 km a přitom se jedná o tělesa hmotnosti mouchy. Představa, že bychom mohli pozorovat mouchu na takovou vzdálenost, vypadá jako z kategorie vědecké fikce (mouchy ovšem nelétají rychlostí až 70 km/s).
Lidský mozek má tendenci spojovat si události do příčin a následků. Zatímco v mnoha případech je tato skutečnost výhodou, jindy dochází ke spojování událostí, které spolu vůbec nesouvisí. Jednou z těchto událostí je průlet 10-m balvanu více než 100 000 km od epicentra výtrysků. Hrozivý zjev, který takovýto malý balvan vyvolává je způsobeno je extrémní erozí, kdy dochází k odpařování veškeré hmoty včetně kovů a jejich následné ionizaci. Balvan rychle ztrácí hmotu, která se rozptyluje do rozsáhlé oblasti v jeho okolí, pevné částice odráží sluneční světlo, zatímco atomy ionizované zářením Slunce při přechodu do nižších energetických stavů světélkují. Okolí komety blíží nejdokonalejšímu pozemskému vakuu a tak tento jev budí dojem značné monumentálnosti, přestože je zajišťován materiálem o hmotnosti několika tun.
Astronomové na pochybách
Přestože je hmotnost zanikajících komet o minimálně 25 řádů nižší než Slunce, existují pochyby, zda skutečně výskyt lízačů Slunce nezvyšuje pravděpodobnost výtrysku koronální hmoty. Rozsáhlý obal zanikajícího balvanu je ionizován a tedy elektricky nabitý, stejně jako CME. Přestože se jedná o extrémně nepravděpodobnou záležitost, nelze ji s jistotou vyloučit. V historii astronomie skutečně existují překvapení odporující tehdejším představám o vesmíru. Možnost, že komety zvyšují pravděpodobnost výtrysku koronální hmoty, je třeba podrobit seriózní statistické analýze, zda je jejich pozorování skutečně dílem náhody, nebo vykazují nějakou formu systematičnosti.
Podobná seriózní analýza na toto téma ještě nebyla provedena, z části je to dané vysokou nepravděpodobností tohoto jevu. Lze použít přirovnání, kdo by se pouštěl do analýzy, zda mají nárazy sněhových vloček do vrcholků hor na svědomí sesuvy kamení?
Zajímavé odkazy:
Lízači Slunce na Cometography.com
Jedna z nejjasnějších komet Kreutzovy skupiny – Kometa C/1965 S1 (Ikeya-Seki) viditelná i ve dne.
