(předchozí část)

(12) Poproč – Sebedín 1976 (POSEREX)
Zdeněk “Sir” Štorek

Tato v pořadí již 20. celostátní meteorická expedice se konala ve dnech 15. – 26. srpna 1976 na dvou stanicích: Sebedín (asi 25 km od B. Bystrice) a Poproč (asi 15 km od Hnúšti). Druhá stanice byla vzdálena přímou čarou necelých 25 km od Zbojské – místa konání celostátní expedice 1974. Přímá vzdálenost Poproč – Sebedín činila 62 km.

Na obou stanicích se pozorovalo výhradně vizuálně. Spatřené meteory byly zakreslovány do kopií gnómonických map. Na každé stanici byly dvě pozorovací skupiny po čtyřech pozorovatelích a jednom zapisovateli. Pozorovatelé byli orientováni podle světových stran. Středy pozorovaných oblastí ležely zhruba 40 ° nad obzorem. Pozorovací intervaly měly délku 50 minut a začínaly vždy v celou hodinu, pak vždy následovala desetiminutová přestávka společná pro všechny účastníky pozorování. Začátek a konec pozorování byl stanoven s ohledem na místní nautický soumrak, výšku a fázi Měsíce. Zpočátku se začínalo pozorovat kolem 20.15 a končilo se kvůli Měsíci kolem 01.00 (pět pozorovacích intervalů). Ke konci expedice začínalo pozorování již těsně před 20. hodinou a končilo ve 3.32 hod následujícího dne (osm pozorovacích intervalů).

Meteory byly zapisovány do zvlášť tištěných „vizuálních“ protokolů. Nebyl na nich např. vyznačen sloupec pro relativní pozici, barvu a typ a lišily se též úpravou hlavičky od běžně používaných meteorických protokolů. Údaj „distance“ se určoval tak, že pokud byl nejbližší bod na dráze meteoru do 15 ° od středu promítání, jednalo se o distanci 1, od 15 ° do 25 ° o distanci 2, atd., až 60 ° a více byla distance 7. Délka byla odhadována po 5 ° tak,
že např. 5 ° = 1, 16 ° = 3, atd.

Na Poproči byl čas registrován dvojími elektronickými hodinami napájenými ze sítě 220 V, na Sebedíně byly k dispozici dvoje stopky. Byl kladen velký důraz na přesný zákres meteoru a na přesné určení času kvůli pozdějšímu porovnávání společných mezistaničních meteorů.

Následující den po pozorování byly změřeny souřadnice začátků a konců zakreslených meteorů a po kontrole přepsány do zvláštního protokolu. Meteorický protokol byl převeden do kódu a přepsán na čisto. Na Poproči nebylo třeba opravovat časové údaje o korekci. Elektronické hodiny se spouštěly v okamžiku začátku pozorovacího intervalu podle časového znamení, šly naprosto přesně a jejich korekce po celou dobu pozorování byla nulová. Pouze v několika případech došlo k výpadku proudu a bylo třeba čas měřit po určitou krátkou dobu klasickými hodinkami.

Bylo pozorováno celkem v sedmi nocích společných pro obě stanice. Celkově bylo 10 možných pozorovacích nocí. Expedice se zúčastnilo celkem 31 pozorovatelů. Vedoucím stanice Poproč byl Jan Hollan (HaP Brno), vedoucím stanice Sebedín byl prof. Miroslav Šulc (HaP) Brno. Programem expedice bylo zjištění rozložení radiantů sporadických meteorů. Byl tím opakován program expedice z r. 1974, která získala jen velmi malý materiál. Autorem programu byl RNDr. Vladimír Porubčan CSc (AÚ SAV). Akci po organizační a materiální stránce zabezpečovala KH B. Bystrica a HaP Brno.

Přehled o práci expedice je v následující tabulce:

Noc 1976	—	Sebedín i	—	S1	—	S2	—	S	—	Poproč i	—	P1	—	P2	—	P	—	PS
17./18.8.		5		64		63		127		5		55		59		114		241
18./19.		5		103		92		195		5		56		54		110		305
19./20.		6		119		144		263		7		76		91		167		430
20./21.		6		146		127		273		4		59		70		129		402
22./23.		7		161		197		358		8		232		230		462		820
23./24.		8		353		296		649		8		418		421		839		1488
24./25.		8		221		205		426		8		95		115		210		636
		45		1167		1124		2291		45		991		1040		2031		4322

Celkově tedy materiál expedice zahrnuje 4322 záznamů o meteorech. Z toho 3951 meteorů bylo zakreslených, 371 nezakreslených. Podle předběžných výsledků [1] je 375 meteorů společných pro obě stanice. V roce 1979 budou dokončeny výpočty chyb zákresů [2].

Postřehy:

Tuto expedice jsem prožil na stanic Poproč a budou se tedy týkat hlavně tohoto místa.
Tábor byl postaven blízko malé koliby, kde ještě několik dní před naším příjezdem přespávali kombajnéři. Uvnitř stavení na ploše asi 3×4 m byly dva stoly, dvě postele a dvě lavice. Lidé z vesnice nám ve všem vycházeli velmi ochotně vstříc a hned po našem příjezdu nám dali kolibu k dispozici. Připravovali jsme tam pokrmy. Postupem času tam vznikl šílený nepořádek, nádobí stravovacích skupin se pomíchalo, nikdo už pořádně nepoznal své hrnce, kastroly, poklice, o lžících už ani nemluvím. Mezi tím se válely mapy, protokoly, baterie, cigarety, zbytky jídla a svršky patřící různým expedičníkům. Občas sice někdo přišel s jednorázovou úklidovou akcí, ale bylo to marné. Ostatně po takové akci nemohl v kolibě nikdo nic najít. V nepořádku se každý orientoval přece jen rychleji, jakkoliv se to zdá podivné.

K dokreslení bych rád ocitoval část dopisu Milana Fukara, který mi napsal 17. 9. 1976 z Brna.

„Kamil (Kyselica – pozn.Z.Š.) nechal na stanici svoji hvězdnou mapu, Mirka (Čížková – pozn.Z.Š.) zase lžíci ve zbytku jakési potravy (asi guláš nebo co). Mimo to jsme tam posbírali potravy za dobrých 150 – 200 Kčs. V chatě zůstal strašný nepořádek, takže jsme ze stanice odjížděli asi ve dvě hodiny odpoledne.“

Ještě něco k popisu tábora: pár metrů od koliby pod přístřeškem z vlnitého eternitu bylo vybudováno ohniště s kruhem dřevěných sedátek kolem. Tam jsme na závěr expedice měli táborák. Další stavbou, která nám byla dána k dispozici, byla dřevěná latrína. Při expedici prošla zatěžkávací zkouškou, kombajnéři ji ještě nepoužívali. Odpadlo tak každoroční stavění „robertka“, ve kterém se někteří expedičníci doslova vyžívali.

Jednou v noci jsme mohli pozorovat, jak napříč pozorovacím ležením kráčí někdo k latríně. Dotyčný měl baterku, avšak světlo nechal pronikat jen úzkou škvírou mezi prsty levé ruky, aby neoslnil pozorující. V té době si ho ještě nikdo zvlášť nevšiml, všichni byli zaujati pozorováním. Já však měl latrínu „v azimutu“, tak jsem mohl sledovat další vývoj událostí. Vrzly dveře, pak bylo slyšet zapadnout zástrčku a hned nato se uvnitř v latríně rozsvítilo naplno. Světlo pronikalo ven jen úzkými štěrbinami mezi prkny. V příštím okamžiku však vnitřek záchodu pohasl a světelná záře se přestěhovala do prostoru pod ním. Baterka tam spadla tak šikovně, že tomu, kdo by se nahnul do těžní jámy, svítila přímo do očí. Pak teprve (podle klení) bylo možno určit, kdo právě na latríně prodléval (Milan Fukar HaP Brno). Nadával, až drnčela všechna prkna a tím vzbudil pozornost ostatních expedičníků. Podle záře vycházející z naprosto nezvyklého místa všichni okamžitě poznali, kolik uhodilo a tábor zaburácel smíchem.

Tato expedice byly zcela ve znamení soukromého gazu Honzy Hollana. Jezdili jsme s ním všude – pro potraviny, na výlety, na ostružiny (Honza projížděl lesní cestou a z auta jsme trhali ostružiny). Zvlášť silný zážitek má několik expedičníků z cesty do Rimavské Soboty. Honza jel podle turistické mapy, já jsem mu radil a podle toho to taky dopadlo. Za chvíli jsme sjeli ze slušné silnice a ocitli se na lesní cestě. Na mapě silnice prostě končila. Honza si vzhledem ke své nechuti jezdit po širokých asfaltkách liboval. Po chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, že po této cestě už alespoň půl roku nikdo nejel, louže byly zarostlé žabincem. Už jsem se těšil, jak si někde budeme prosekávat cestu. Poměrně slušnou rychlostí jsme vjeli do jedné louže, která, jak se ukázalo, byla asi půl metru hluboká. Voda z ní nám vystříkla na přední sklo a polovina cestujících málem vypustila duši nárazem a leknutím. Prohlédněte si gaz a zjistíte, že musí dát dost práce stříknout si na přední sklo.

Mezitím už jsme se drápali do strmého kopce po předchozím zařazení redukce a předního náhonu. Teplota vody v chladiči již dávno překročila bod varu, takže z něj byl vlastně vařič. Když už jsme byli skoro na hřebeni, vjeli jsme do další hluboké díry a utrhla se hadice spojující chladič s motorem. Vytekla nějaká voda a tak jsme museli zastavit. Honza spravoval utrženou manžetu, ostatní zatím nosili v lahvích vodu z okolních louží do chladiče. Asi po půlhodině jsme pokračovali v jízdě, pro změnu zase z kopce, což vypadalo o to nebezpečněji. Vyjeli jsme z lesa a chvíli jsme jeli asi osmdesátkou po strništi, za námi ohon jak za kometou. Pak Honza vzal nějakého myslivce. Zpočátku toho moc nenamluvil, ale později Honzu upozorňoval na nebezpečné zatáčky. Jak se ukázalo, měli na to každý zcela odlišný názor. Honza považoval každou zatáčku za bezpečnou a myslivcovo mluvení bylo jako házení kamenů do hluboké vody. Silnice byla posypána štěrkem a v jedné zatáčce o téměř 180°, kterou Honza projížděl asi padesátkou, lítaly kameny do lesa asi 20 metrů od silnice. Barva pleti myslivce v tu chvíli téměř souhlasila s barvou jeho uniformy a za chvíli vystoupil. Honza mu říkal, že to má ještě asi 5 km, ale on že prý už to dojde.

Literatura:

[1] Prom ped. D. Očenáš, Peter Zimnikoval: 20. celoštátna meteorická expedícia
16. celostátní seminář z meteorické astronomie Brno 5. – 6. 3. 1977, str. 18 – 20

[2] D. Očenáš – Zdeněk Štorek korespondence
Říše hvězd 1997 str. 20
Kozmos 1976 str. 192

(pokračování)

---