(předchozí část)

(6) Léta 1967 – 1970
Zdeněk “Sir” Štorek

V roce 1967 se konal v Praze XIII. kongres IAU a proto bylo v tomto roce upuštěno od organizace meteorické expedice. Konala se pouze zácviková expedice v Úpici. Poprvé v historii úpických expedic se zúčastnili také brňáci. Jednalo se o sledování slabých teleskopických rojů (Perseid a Cassiopeid).

Expedice se konala ve dnech 27. července až 8. srpna 1967 a byla dvoustaniční: Úpice a Horní Maršov (kóta 817-4 v Krkonoších) – Stará Hora. Drsnější podmínky připadly pochopitelně brňákům – Stará Hora. Všichni účastníci se sešli (kromě sporadických inspekcí vedení) až na závěr expedice při táboráku v Úpici.

Ke sledování teleskopických meteorů na základně Úpice – Stará Hora byla v Úpici vybrána skupina zkušených pozorovatelů, zbytek expedice se věnoval běžnému zácvikovému pozorování meteorů, proměnných hvězd a astronomické fotografii. V rojovém programu bylo vybranou skupinou zaregistrováno celkem 65 meteorů společných pro obě stanice.

Následující rok se konala úpická zácviková expedice ve dnech od 17. července do 31. července 1968. Její účastníci se připravovali na celostátní expedici “ONDŘEJOV 1968”. Zácvikového cíle expedice zde bylo dosaženo.

---

Ve dnech 16.-21. srpna 1968 se konala na Ondřejově a na stanici v Průhonicích celostátní meteorická expedice. Jejím programem bylo simultánní radarové a optické sledování meteorů ve vymezené oblasti. Radioelektrická pozorování byla prováděna ondřejovským meteorickým radarem zamířeným na sever do výšky 45 °nad obzorem. Optická sledování spočívala jednak ve vizuálním pozorování a dále v pozorování dalekohledy 10×80. Jedna vizuální šestičlenná skupina sledovala celou oblohu, další dvě čtyřčlenné vizuální skupiny sledovaly oblast o průměru 60 °a 30 °kolem severního světového pólu. Dvě čtyřčlenné teleskopické skupiny sledovaly bezprostřední okolí pólu. V Průhonicích pracovaly další dvě čtyřčlenné teleskopické skupiny. Vzdálenost obou stanic činila asi 19 km. Na základě zákresů teleskopických meteorů bylo možno vyloučit nahodilé koincidence a zároveň určovat výšky meteorů. Velký důraz byl kladen na určování času přeletu meteoru. Bylo to dosti náročné vzhledem k tomu, že tehdy se ještě používalo klasických náramkových hodinek (stopek) ve spojení s časovým signálem. Na Ondřejově byl čas zaznamenán jednak zapisovatelem skupiny, pak časovou kamerou, kde měl každý pozorovatel své světlo, dále pak ještě značkou na radarovém filmu.

V podstatě šlo o opakování programu z r. 1962 s použitím druhé stanice z důvodů uvedených výše. Expedice se zúčastnilo 37 pozorovatelů. Za 3 jasné noci (10,3 h čistého času) bylo v Ondřejově zakresleno 354 vizuálních a 278 teleskopických meteorů. V Průhonicích zakreslili pozorovatelé 278 teleskopických meteorů.

Dne 21. srpna musela být expedice přerušena, pozorovatelé z Průhonic byli převezeni do Ondřejova a odtud se všichni postupně po skupinách rozjížděli domů. Kladeňáky (Jaroslava Berana, Josefa Čížka, Jiřího Lágnera a mne) vezl do Prahy Luboš Kohoutek autem. Protože se toho moc nenapozorovalo, vezli jsme si do kroužku protokoly na pozorování meteorů. Slyšeli jsme, že na silnicích je spousta kontrol, zjišťujících, zda nejsou převáženy nějaké tiskoviny a jiný závadný materiál. Protokoly jsme schovali k rezervní pneumatice, která je u MB 100 pod kufrem vpředu. I tak jsme měli z kontroly vítr. Setkali jsme se s ní asi v půli cesty do Prahy. Obavy byly zbytečné, kufr našli až na druhý pokus. Nejprve se šli dívat dozadu do motoru.

Vzhledem ke složité politické situaci koncem roku 1968 a začátkem roku 1969 se ani v roce 1969 nekonala celostátní meteorická expedice. Původně se počítalo opět s radarovou expedicí na Ondřejově. Konala se však pouze zácviková expedice v Úpici a brněnská akce Zadná Hoľa (1).

Situace v roce 1970 nevypadala zpočátku o nic lépe. Konečně koncem května byly rozeslány pozvánky na celostátní meteorickou expedici “Ondřejov 1970” na dny 25.7.-8.8.1970. Pořadatelem měl být AÚ ČSAV a Československá astronomická společnost (ČAS). Šlo o opakovaní radarového programu. Začátkem července však došel z Ondřejova dopis, ve kterém organizátoři sdělují kromě jiného:

“S politováním dovolujeme si Vám oznámit, že především z technických důvodů se expedice konat nebude.”

30. června 1970 začala v Úpici zácviková expedice, na které bylo též několik pozorovatelů pro Ondřejov 1970. Zklamání z toho, že expedice nebude, bylo dosti velké. Začalo se proslýchat, že v Brně zatím horečně připravují jinou expedici, která by se měla konat někde na Slovensku v termínu odvolané celostátní. Do zahájení zbývalo asi 14 dní. Kolem 10.7. jsem dostal pozvánku na tuto brněnskou expedici s prosbou, abych navrhl několik dalších účastníků. V Brně se za tak krátkou dobu nepodařilo zajistit potřebnou sestavu. Na to se rozpoutala zuřivá korespondence mezi Brnem a Kladnem, všechno s nálepkou “EXPRES”. Nakonec jsem odjížděl “Brněnským drakem” kolem 18. hodiny z Prahy na expedici. Z Brna odjížděl rychlík s expedičníky a materiálem na Trenčianskou Teplou ve 22.03, “Drak” měl pravidelný příjezd do Brna ve 21.57. Byl to tedy dosti nejistý podnik. Ve 21.54 jsem však již vystupoval na brněnské půdě a o několik minut později se dal do pohybu i rychlík do Trenčianské Teplé (i se mnou).

Horka 1970

Pro tuto expedici byly vybrány dvě stanice: starý a osvědčený Vaďovský vrch – 409 m n.m. (expedice 1966, 1968) a stanice Horka – 460 m n.m. poblíž obce Omšenie. Vzdálenost obou stanic činila 35,66 km. Programem expedice bylo teleskopické pozorování δ – Aquarid a dalších slabých teleskopických rojů s radianty v souhvězdí Kozoroha. Střed společně sledované oblasti měl výšku 84 km. Zakreslovalo se do kopií Bonnského atlasu. Protože pozorovací pole byla roztroušena poblíž světového rovníku ( v souhvězdí Koníčka), mapy měly čtvercovou síť a dobře se z nich odměřovalo. Konkrétně na Horce byly používány mapy s deklinací od -2 °(nižší oblasti již Bonnský atlas nezachycuje) do +7 °a s rektascenzí 300-336 °. Na mapách bylo vyznačeno celkem 10 polí. Pozorovatelé nastavili začátek vždy v určitý okamžik (podle tabulky společné pro obě stanice) a nechali probíhat pole dalekohledem. Pozorovací interval měl délku 30 minut, pak bylo 5 minut na nastavení začátku dalšího pole. Začátky prvních dvou polí na Horce měly rektascenzi kolem 306 °(mapa č. 1), začátky polí 3-10 (mapa č. 2) kolem 323 °.Deklinace začátků se lišily celkem asi o 1 °. První noc na expedici měla plánované trvání od 21.35 do 03.10, poslední od 20.43 do 02.28 SEČ. Pozorovalo se dělostřeleckými binary 10×80 s průměrem zorného pole 7 ° 24 ‘. Na stanici Vaďovský vrch bylo celkem 7 pozorovatelů, na Horce 6.

Celková možná doba pozorování činila 55 h 30 m. Z toho pozorovala stanice Vaďovský vrch (10 nocí) 33 h 51 m, což je 61 % a stanice Horka (11 nocí) 35 h 30 m, což je 64 %. Za celou expedici bylo oběma stanicemi získáno 3377 záznamů o meteorech, 3346 zákresů, počet spatřených meteorů byl 3016. Z materiálu bylo celkem vybráno 176 meteorů společných pro obě stanice. První pozorovací noc byla plánována 25./26.7., pozorovalo se však až 28./29.7.1970. Na Horce se pozorovalo všechny zbývající noci, na Vaďovském vrchu byla vynechána noc 3./.4.8. z důvodu oblačnosti. Poslední pozorovací noc byla 7./8.8.1970. Mimobrněnskými účastníky expedice byli Stanislav Cífka (Č. Budějovice), Hana Schmocková (Úpice) a Zdeněk Štorek (Kladno).

Přehled nejaktivnějších pozorovatelů udává následující tabulka:

Pozorovatel	—	Stanice	—	T (HHH.MM)	—	M	—	Z	—	F
Vladimír Znojil		V		28.43		481		479		16,7
Zdeněk Štorek		H		27.39		433		432		15,7
Petr Šilhán		H		20.34		421		416		14,9
Vojtěch Nečas		H		31.11		331		325		10,6
Hana Schmocková		H		22.27		287		286		12,8

Na Vaďovském vrchu bylo zaznamenáno 1360 meteorů, na Horce 2017. Rekordní noc na Vaďovském vrchu byla 6./7.8. – 243 záznamů, první noc bylo 206 záznamů, v ostatních případech počet záznamů nepřevýšil 200. Rekordní noc na Horce byla 5./6.8. – 376 záznamů, ve čtyřech případech počet záznamů přesáhl 200. Lze tedy říci, že expedice byla po pozorovací stránce velmi úspěšná.

Postřehy:

Příjezd na expedici Horka byl dosti dramatický. Kolem druhé hodiny ranní jsme dojeli “rychlíkem” (179 km za téměř 4 hodiny a zastávky na každé mezi) do Trenčianské Teplé. Odtud jsme pokračovali ještě kousek vlakem do Trenčianských Teplic (spolu s materiálem). Na nádraží jsme pak čekali až do 6.00 na první autobus (byla sobota), kterým jsme měli pokračovat až do obce Omšenie. Čekání jsme si krátili prohlídkou lázní. Těsně před odjezdem autobusu jsme si ještě stačili všimnout hrozivé deky, která se táhla od západu a ze které se blýskalo. Když jsme po několika kilometrech jízdy vystoupili a autobus odjel, začali jsme po etapách tahat všechen materiál do strmého kopce, který se vypínal hned za vesnicí. Obloha se mezitím zcela zatáhla a hřmění se ozývalo stále neodbytněji. Protože bylo jasné, že průtrž mračen je neodvratná, naskládali jsme všechna zavazadla v kopci do řady za sebou a přehodili jsme přes ně pás igelitu asi metr široký a 5 metrů dlouhý. Já jsem zůstal u materiálu, ostatní se vydali s několika zavazadly napřed. To už začalo pršet. Zjistil jsem, že tábořím přímo pod vedením vysokého napětí a tak jsme se těšil až uvidím oheň svatého Eliáše. Byl jsem asi kilometr od silnice a Omšenie odtud bylo vidět jako na dlani. Byl jsem v tu chvíli asi středem pozornosti. Všiml jsem si totiž, že za každým oknem ve vesnici je bledý obličej dívající se do stráně směrem k mému stanovišti. Na cestě vedle zavazadel začal téci potok, který stále nabýval na dravosti a bral ssebou dolů stále větší a větší kameny. Sedl jsem si dolů pod poslední kufr, přetáhl přes sebe igelit a čekal. Nikdo dlouho nešel, bouřka pokračovala neztenčenou silou a tak jsem tam nakonec usnul.

Byl jsem probuzen jakýmsi mužem, který vedl kolo směrem dolů do vesnice (jet se na něm dost dobře nedalo – sklon zde byl kolem 40 °). Řekl mi, že mám vzít něco ze zavazadel a jít nahoru. Zavazadla že nikdo neukradne a ostatní prý na mne čekají v salaši a suší se. Už nepršelo, vzal jsem tedy dva kufry a vyrazil do svahu. Asi po dvou kilometrech chůze jsem se dostal ke zmíněnému stavení, kde se hřál u kamen zbytek expedice. Do tábora bylo ještě asi 500 m. Zhruba do 14. hodiny jsme nosili materiál a pak rychle stavěli stany, neboť se chystala další bouřka. Jen jsme naházeli dovnitř svoje věci a začalo to nanovo. Skoro všichni pak usnuli.

Na Vaďovském vrchu měli začátek expedici ještě trochu více zpestřený. Taky je chytla bouřka a pak je dopravoval na pozorovací místo traktor. Pěšky to bylo zcela vyloučeno.

Ve vesnici jsme byli hned o začátku velice populární. Bylo to tím, že nás skoro celá vesnice pozorovala, jak taháme materiál za bouřky do kopce. Díky tomu jsme pak neměli nejmenší potíže se zásobováním, ve všem nám vyšli ochotně vstříc.

Na žádné expedici jsem se tolik “nenazpracoval”, jako na této. Každá noc byla rekordní. Ti, kteří měli dříve za noc 20-30 meteorů, udělali zde 2x až 3x tolik. Ale druhý den toho měření! Muselo se začít hned po probuzení. Když člověk něco věnoval na přípravu a konzumaci jídla, končil se zpracováním téměř za tmy. Nejbohatší noc byla z 5./6.8.. Na rekord jsme tak trochu hráli, měli jsme za sebou už 3 dvoustovkové noci (205, 231, 278) a už přes den to vypadalo na bezvadnou noc. Na jedné straně mapy byly intervaly, na druhé zbývajících 8. První dva intervaly jsem tedy držel mapku v ruce potom jsem ji přivázal na stativ, aby kreslení zabralo co nejméně času. Ke konci pozorování se však už do mapky stejně nic nevešlo a musel jsem si vzít další.

Druhý den jsme zpracovávali prakticky v jednom tahu až do nástupu na pozorování. Protože to vypadalo, že se zas bude pozorovat, muselo se všechno oměřit a zkontrolovat, protože nebylo dost mapek navíc. Nakonec se podařilo i tuto noc zpracovat na expedici, jen některé práce z poslední noci se dodělávaly v Brně.

(pokračování)

---

• 

• 

• 

• 

•