Co to je, když se řekne expedice (5/13)

(předchozí část)

(5) Bezovec 1966
Zdeněk “Sir” Štorek

 Dne 5. srpna 1966 se sjelo v Piešťanech celkem 38 účastníků celostátní expedice „Bezovec 1966“. Tentýž den proběhlo definitivní rozdělení pozorovatelů na jednotlivé stanice a byla vyplácena záloha na expediční výdaje. Účastníci expedice přespali v autokempu „Sĺňava“ a následující den byli rozvezeni na pozorovací stanice. Programem expedice bylo studium atmosférických drah meteorů vizuálním a teleskopickým pozorováním ze čtyř stanic. Pozorovací místa byla vybírána už rok předtím (Javorina 1965). Přehled udává následující tabulka:

Č.Stanicenadmořská
výška
počet
pozorovatelů
vedoucí
1Bezovec606 m n.m.17L. Kohoutek
2U Mikulcov
(U Škriečkov)
505 m n.m.9V. Mlejnek
3Vaďovský vrch411 m n.m.6V. Znojil
4Havran406 m n.m.6M. Šulc
Tab. č. 1

Odbornými vedoucími expedice byli dr. Luboš Kohoutek, CSc. A dr. Zdeněk Kvíz, CSc. Organizaci a finanční zajištění měl na starosti Jindřich Bělovský, sekretář ČAS.

Na každé stanici byla v činnosti čtyřčlenná teleskopická skupina a zapisovatel, na Bezovci pracovaly dvě teleskopické skupiny. Teleskopické pozorování bylo prováděno dělostřeleckými binary 10×80. Na stanici Bezovec a U Mikulcov bylo pozorováno též vizuálně. Na Bezovci v oblasti vymezené hvězdami, U Mikulcov přes kruhy o průměru zorného pole 40°. Na Bezovci dále pracovaly dvě fotografické komory, U Mikulcov jedna a to za účelem registrace velmi jasných meteorů a oblačnosti. Na stanici Bezovec bylo zkoušeno zařízení pro určování úhlové rychlosti teleskopických meteorů. Bylo vyrobeno na LH Úpice a skládalo se v podstatě ze dvou žaluziových závěrek, které svými rozměry nepatrně přesahovaly rozměry objektivů dělostřeleckých binarů. Ve spojení s elektromagnety se otevřely a zavřely asi 8x za vteřinu. Zařízení bylo již předtím zkoušeno na expedici „Úpice 1966“. Úkolem pozorovatele bylo určit počet přerušení světelné dráhy meteoru.

Záměry pro teleskopické pozorování byly následující: stanice Bezovec pozorovala okolí severního světového pólu (střed na pólu), stanice U Mikulcov protínala tento směr asi ve výšce 92 km, stanice Vaďovský vrch ve výšce 60 km. Stanice Havran byla namířena do výšky 92 km. Spatřené meteory byly zakreslovány do mapek s měřítkem 1° = 20 mm (na Bezovci)
a 1° = 17 mm na ostatních stanicích. Jejich autorem je Vladimír Znojil.

Po stránce počasí byla expedice velmi úspěšná. Z 15 možných nocí bylo využito celkem 13, během některých poněkud rušila oblačnost. Přehled o práci expedice udává tab. 2. Celkem bylo získáno 4670 zákresů teleskopických meteorů. Závěrečná zpráva odhaduje počet společně zakreslených alespoň dvěma stanicemi na 250. Vizuálně bylo zakresleno 942 meteorů, odhadovaný počet společných alespoň pro dvě stanice je 150. Na Bezovci bylo fotografickými komorami exponováno v 9 nocích a byly zachyceny 4 meteory (Agfa-Agfapress 25° DIN). Na stanici U Mikulcov byl zachycen za 8 nocí 1 meteor (ORWO NP 22 – 22°DIN). Dalekohledem s přerušovačem pozoroval L. Kohoutek. Zakreslil za 7 nocí celkem 34 meteorů a zaznamenal na nich 0 – 3 přerušení.

Tab. 2

datumSt. 1
T
n St. 2
T
n St. 3
T
n St. 4
T
n
6/72.5271131.303781.22101.4723
7/84.15100364.15119323.57763.4447
8/91.5147110.40603.29960.2854
9/104.08109364.4592353.55563.0551
10/115.00216885.00107465.001345.00110
11/121.5291214.50101703.071052.3645
12/135.151971295.151371105.152065.00130
13/145.15231885.15136335.151635.00106
14/155.15225605.15131525.151485.15116
17/185.30103275.3010085.301555.3056
18/194.1273181.4023144.211022.3257
19/200.4019
20/212.117373.30129
CELKEM47.36153653443.5598940850.36139939.57746
T – pozorovací doba (hhh.mm)
n – počet zákresů teleskopických meteorů
n´- počet zákresů vizuálních meteorů
Poznámka: Pozorovací doby uvedené u St. 1 a St. 2 platí pro teleskopická pozorování. Doba vizuálního pozorování se v několika případech nepatrně lišila.

Nejaktivnější pozorovatelé jsou v tabulce 3.

Tab. 3

Č.JménonfoNT
1V. Znojil (Brno)52912,01344.02
2F. Žďárský (Úpice)36510,41134.59
3J. Holoubek (Havl. Brod)36010,11135.42
4J. Šilhán (Brno)3589,21139.08
5J. Papoušek (Brno)3398,11242.03
n – počet zákrsů za celou expedici
fo – hodinová frekvence
N – počet pozorovacích nocí
T – pozorovací doba (HHH.MM)

Expedice byla ukončena 22. srpna 1966. Účastníci se pak opět sjeli v Piešťanech na závěrečném hodnocení.

Získaný materiál je tedy velmi bohatý. Je však nutno s politováním konstatovat, že expedice není dosud zpracována a výsledky zatím nikde nevyšly. Autor programu L. Kohoutek pracuje v současné době na hvězdárně v Hamburgu a do svého odjezdu z ČSSR nestačil výsledky expedice zpracovat a publikovat. Materiály z této expedice jsou v Brně a V. Znojil v nich bude patrně hledat slabé teleskopické roje. Je velká škoda, že se zatím nikdo nevěnoval zpracování z hlediska původního programu, tj. studium atmosférických drah (výšek). Materiál z r. 1966 je početnější než materiály ze třech předchozích výškových expedic (1957, 1958 a 1960) dohromady, nehledě na to, že na předchozích expedicích bylo použito podstatně kratších základen. Výškám byly věnovány ještě brněnské akce Roztoky – Koterov, Bohuslavice – Boleradice, Brno – Veselí a jiné [1]. Materiál z nich je však zpracován především z hlediska hledání slabých teleskopických rojů. Metodu pozorování vypracoval V. Znojil a jde o kombinaci běžného sledování meteorů ze dvou stanic s Kresákovou metodou.

Postřehy:

Jak už bylo řečeno, expedice byla velmi úspěšná po stránce počasí. Stačí letmý pohled na tabulku č. 1. Z tabulky dále vyplývá, že nejlepší podmínky měli na Vaďovském vrchu. Konala se tam ještě expedice v roce 1970. Na této stanici byl vedoucí V. Znojil (Brno), který všechny noci pozoroval a to se také projevilo na počtu zakreslených meteorů (viz tabulka 3).

Expedice dostala název Habešvex (Havran, Bezovec, Škriečky, Vaďovský vrch – pro stanici U Mikulcov se spíše používalo označení U Škriečkov). Pozoroval jsem spolu s Ferem Zlochem (Žilina), Z. Mikuláškem, V. Kyasem, J. Peterkou a M. Šulcem (všichni z Brna) na stanici Havran. Začátek expedice nebyl pro mne a pro Fera příliš slavný. Přestože jsme měli oba na závazné pozvánce napsanou stanici Havran, doufali jsme, že se nám to podaří v Piešťanech nějak srovnat a že se dostaneme na Bezovec. Tam se mělo chodit na obědy do rekreačního střediska Slovakofarmy, na ostatních stanicích si měli expedičníci vařit sami. Nakonec jsme oba jeli na Havran. Tam se zjistilo k neobyčejnému pobouření Brňáků, že Fero i já máme z kuchyňských potřeb jen ešus a lžíci…

Vařil většinou Zdeněk Mikulášek, vařil velmi chutně, zvláště vizuální úprava byla velice reprezentativní, ale bylo toho málo. Nevěděli jsme totiž, že peníze, které jsme dostali v Piešťanech, byla pouze záloha. Když jsme se pak na závěr expedice sjeli opět v Piešťanech a dostali jsme tam doplatek, který byl větší než záloha, nebyli jsme schopni slova. Vzpomněli jsme si, jak jsme vždy ráno, probuzeni hladem, revidovali s Ferem obsah „brněnské bedny“. Její rozměry byly zhruba 60x60x60 cm, původně v ní byly přivezeny přístroje, během expedice sloužila jako sklad potravin a také jako stolek pod krmítko. Většinou jsme v ní našli jen ocet, sůl a stolní olej, což se v jakékoliv vzájemné kombinaci dalo konzumovat jen s velkým sebezapřením.

Potraviny jsme si obstarávali ve vesnici Banka vzdálené asi 5 km. Z Havranu tam vedla silnice 1. třídy s mnoha serpentinami. Cesta se dala podstatně zkrátit různými pěšinkami napříč zákrutami silnice. Dole ve vesnici jsme byli za chvíli, horší to bylo nahoru s nákupem.

Jednou jsme byli s Mirkem Šulcem a s Ferem nakupovat. Mirek koupil různé potraviny… a vajíčka. Aby se mu nerozmačkala, dal je pro jistotu do zvláštního chlebníku. Pak si šel ještě na poštu koupit známky a chlebník s vejci dal podržet Ferovi (to tomu pravému), aby s ním sám snad na poště někde neklepl. Největší chyba byla, že neřekl, co chlebník obsahuje. Možná že to říkal, ale pustili jsme to zase druhým uchem ven. Jisté však bylo, že Fero si touto zátěží počínal víceméně lehkovážně a zřejmě s ní praštil o obrubník. Mirek se vrátil, převzal chlebník a začali jsme vystupovat zpět do tábora. Asi na půli cesty jsme zjistili, že Mirkův náklad silně mokvá a dotázali jsme se, co že to v něm nese. Po otevření jsme uviděli dvacet vajec v tekutém stavu (dalo by se tedy říci asi necelý litr vajec). Mirek byl zprvu téměř ochoten připustit, že to rozbil sám. Teprve teď jsme všichni vzpomínali, kdo měl chlebník v ruce a co s ním prováděl.

Mik nahoře v táboře strašně nadával. Nezbývalo než vylít obsah chlebníku do kastrolu, vybrat skořápky a udělat to hned k večeři.

Mirek Šulc se na Havranu holil břitvou a brousil ji klasickým způsobem – kůží. Stál před stanem, jeden konec kůže měl pověšený na vyčnívajícím konci stanové tyče, kde bylo instalováno i zrcátko, druhý konec držel v levé ruce. Se zájmem a beze slova jsme přihlíželi, jak začal rychlými tahy zkušeného bradýře brousit břitvu. V jednom okamžiku si zřejmě povšiml našeho zájmu a poněkud odhlédl od své činnosti. Zároveň patrně trochu stočil břitvu a v téže vteřině měl kůže dvě: jednu držel v ruce a zbytek se houpal na stanové tyčce. Když byla kůže celá, vypadala moc pěkně. Bouře smíchu, která vzápětí vypukla, musela být slyšet až v Piešťanech na kolonádovém mostě. Náš záchvat trval skoro půl hodiny, smál se s námi nakonec i Mirek. Horší však bylo, že na břitvě se objevily hrozivé zuby a těžko se s ní pak holilo.

Jednu noc rušila oblačnost a čekalo se na vyjasnění. Nakonec jsme to zabalili. Fero zapisoval a měl přes sebe a přes krmítko přehozenou deku, aby na něj nefoukalo a aby neoslňoval pozorovatele. Ke konci nucené přestávky u krmítka usnul. Nechali jsme ho sedět s tím, že se časem tak jako tak vzbudí. To bylo někdy ve dvě. Asi v deset dopoledne jsme vstávali a zjistili jsme, že Fero stále ještě sedí u krmítka. Byl zabalen jako socha, která má být slavnostně odhalena. Zpod deky vyčuhoval kus brněnské bedny, nohy židle a nohy Ferovy. Bylo už pěkné vedro, deka byla tmavá a tak jsme ho chudáka vzbudili pěkně zapařeného.

Během expedice byla spousta úsměvných zážitků. Při pozorování jsme byli rušeni zvláštním zvukem, vypadalo to, jako když si někdo v nedalekém křoví čistí zuby. Posléze jsme objevili původce: byl jím plch, kterému jsme začali říkat maník („…už si tu zase ten maník čistí zuby…“). Byl pak veden jako normální expedičník a navštěvoval nás každou noc. Do průběhu expedice padlo maximum Perseid. Dlouho jsme se dohadovali, kdo bude pauzovat. Samozřejmě ne pro to, aby se vyspal, ale aby mohl tu velkolepou podívanou sledovat vizuálně. V dalekohledech moc Perseid nelétalo. Nakonec pauzoval Vojta Kyas. Moc jsme mu záviděli. Byla, jak se říká, „noc jak noha“, úplně jasno od večera do rána. Po celou dobu pozorování nás rozčiloval obdivnými výkřiky patřícími obzvláště jasným kusům.

Zažili jsme v polovině expedice na Havranu několik průtrží mračen. Leželi jsme s Ferem v našem stanu a měli jsme dojem, že jsme ho postavili v korytě potoka: bylo vidět, jak se pod podlážkou stanu valí proudy vody. Venku byla na trávě několikacentimetrová vrstva vody, která se nestačila vsakovat.

Byl jsem se na Havranu podívat o pět let později, v roce 1971. Překvapilo mě, na jak malém místě jsme tábořili a pozorovali v roce 1966. Malá mýtinka, obklopená kolem dokola listnatým lesem, jen taktak bylo vidět pozorovací pole kousek pod pólem. Možná díky tomu malému kolektivu, který se tam tenkrát sešel a kde jeden závisel na druhém, spřátelili jsme se tak, že na tuto expedici vzpomínám jako na nejlepší ve svém životě. A ještě jedna skutečnost mě při mé druhé návštěvě překvapila a zarazila. Místo zřejmě objevili výletníci, všude kolem se povalovaly papíry a odpadky, les kolem byl zničen. Trochu mi to pokazilo dojem z mého návratu na staré místo.

Bezovec – listopad 1966.

Ve dnech 13. – 20. listopadu se konala na Bezovci celostátní expedice, která měla být věnována sledování meteorického roje Leonid. Po celou expedici však bylo beznadějně zataženo. Dle zpráv ze západní polokoule se roj skutečně projevil zvýšenou činností. Maximum nastalo kolem poledne našeho času dne 17. listopadu, takže u nás nemohlo být pozorováno ani v případě příznivého počasí. Frekvence činila 144 000 meteorů za hodinu!

Účastníci expedice plnili pro nepříznivé počasí náhradní program. Bylo jím určování intenzity zvukového signálu odhadem. Signály byly vysílány z magnetofonového záznamu a jednotlivé stupně hlasitosti se lišily vždy o 4 decibely, což odpovídá ve světelném oboru 1 magnitudě. Zjistilo se, že ti, kteří mají zkušenosti v pozorování meteorů a tedy i odhadování magnitud poněkud větší, také lépe odhadují magnitudy zvukových signálů.

Postřehy:

Expedice dostala název Babelex (význam bych jen velmi nerad na tomto místě vysvětloval) nebo se též používalo označení Postelex ( to vysvětlím – po celou dobu nebylo co na práci, a tak jsme se nudili, posedávali, polehávali, spali – prostě váleli se v postelích). Jen bych rád věděl, co bychom asi dělali, kdyby bylo jasno a maximum padlo do nočních hodin. Žádné instrukce pro takovou frekvenci jsme předem nedostali.

Zdeněk Kvíz přivezl na expedici nahrávky soudobé hudby. Seděli jsme v jídelně a poslouchali. Horší to bylo se dvěma psy, které choval v rekreačním středisku šéf zařízení pan Adamec. Ti, jakmile uslyšeli hudbu tohoto žánru, svěsili ohony, odebrali se ke dveřím a čekali, až je někdo pustí ven.

Poslední dny expedice byla zahálka vystřídána přímo horečnou činností. Dávala se totiž dohromady druhá expediční opera – Fialová záře nad Čackem, krátce Fialová opera. Ve velmi krátké době byly sepsány texty pro jednotlivé postavy a začalo se s nacvičováním. Byl jsem jediný, kdo měl na expedici kytaru a též jediný, kdo na ni uměl hrát (vzato pouze relativně – bude vysvětleno později), tudíž mi připadla v opeře role potrhlého beatníka a zároveň expedičního orchestru. Autoři napsali předehru jako sólo pro kytaru a to v čínském stylu a do not. Svou kytaru jsem měl jen krátce a teprve jsem se začínal na ní učit. Dokázal jsem zahrát nějaké akordy, melodie jsem vybrnkával trsátkem, prsty jsem neuměl. A teď ještě přišly noty a čínská hudba. Nakonec jsme to však přece jen dali dohromady a dá se říci, že autoři hudby byli spokojeni. Pak se secvičovalo s ostatními. Všichni četli role z různých papírků a taháků a byl kolem toho dosti velký zmatek.

Premiéra se konala z 19. /20. 11. 1966 v jídelně rekreačního střediska Slovakofarmy. Diváků nebylo mnoho, vždyť skoro všichni expedičníci ve hře hráli. Přihlížel personál chaty, zbytek expedice, Zdeněk Kvíz nahrával na svůj magnetofon. Když jsme si to pak pouštěli, nebylo v některých místech slyšet nic jiného než jeho chechtot, kterým byl pověstný.  Je nutno říci, že všichni herci podali vynikající výkon. Hlavní postava – Velký Mu-Li (J. Šilhán), který vyhlašoval hesla, která pak ostatní herci rozváděli a kolem kterých se točil celý děj, seděl v krbu (netopilo se v něm). Když pak premiéra skončila a diváci a většina herců se rozešla a jídelna ztichla, našli jsme po Mu-Lim v opuštěném krbu maličký papírek. Byla na něm napsána jeho role…

(pokračování)

Literatura:
[1] Práce Hvězdárny a planetária Brno č. 8 (1969)


Our Visitor

0 0 2 2 1 3
Users Today : 3
Users Yesterday : 10
Users Last 7 days : 125
Users Last 30 days : 457
Users This Month : 13
Users This Year : 2212
Total Users : 2213
Views Today : 8
Views Yesterday : 44
Views Last 7 days : 441
Views Last 30 days : 1444
Views This Month : 52
Views This Year : 7255
Total views : 7256
Who's Online : 0
Your IP Address : 35.172.136.29
Server Time : 2021-08-02
1

1 komentář

Mgr. Miroslav Šulc

Podle sdělení Vladimíra Znojila se tento dohodl s Lubošek Kohoutkem, že Kohoutek zpracuje pozorování ve věci výšek teleskopických meteorů a Znojil se bude zabývat hledáním radiantů slabých rojů. Domnívám se, že Znojil po této stránce pozorování zpracoval a publikoval v rámci obecné práce o meteorických rojích.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *