(předchozí část)

(3) PRAVEX 1964
Zdeněk “Sir” Štorek

Ve dnech 2. – 16. září 1964 se konala na Bezovci v Považském Inovci celostátní meteorická expedice. Jejím programem bylo určení funkce svítivosti teleskopických meteorů a přístrojové a fyziologické efekty při optickém pozorování meteorů (odtud PRAVEX – pravděpodobnostní expedice). Účastníci expedice byli ubytováni v chatkách rekreačního střediska n. p. Slovakofarma Hlohovec. Pozorovatelé byli rozděleni do čtyř skupin po osmi pozorovatelích, k jedné skupině příslušel vždy jeden zapisovatel a jeden časoměřič. Kromě toho byl zřízen centrální zapisovatel s časoměřičem pro všechny skupiny. Byla používána krmítka (zapisovací stolky se signálním zařízením) úpické výroby (J. Klimeš). Před expedicí do nich byla namontována ještě skříňka s relé a tranzistory.  Viděl-li kdokoliv z osmi pozorovatelů meteor, jehož spatření oznamoval tastrem svému zapisovateli, přenášel se signál ještě k centrálnímu zapisovateli, kde se registrovaly meziskupinové meteory. Toto zařízení bylo zkoušeno na expedici „Úpice 1964“ (1. – 16. 8. 1964).

Pozorování bylo prováděno dělostřeleckými binary 10 x 80. Pozorovací intervaly byly 20 – 30 minut, potom vždy 10 minut přestávka. Na první pohled by se zdálo, že intervaly byly dosti krátké, avšak během nich pozorovatelé nesměli dělat nic jiného, než intenzivně sledovat zorné pole. Šlo hlavně o to, aby pozorovací interval byl skutečně simultánním pozorováním 32 pozorovatelů. Když v binaru přeletěl např. meteor 5. magnitudy a někdo ho neviděl, musel pak dalekosáhle zdůvodňovat, co právě v ten okamžik prováděl.

Při pozorování se dbalo důsledně na to, aby se pozorovatelé neovlivňovali v okamžiku spatření meteoru. K tomu sloužily tastry a při přeletu meteoru oznámil pozorovatel spatření pouze stisknutím tlačítka. Jakékoliv hlasové projevy byly přísně zakázány. Někdy při přeletu jasného meteoru, který téměř vypaloval na sítnici brázdu, dalo dost práce zůstat potichu. Dále když si někdo chtěl dát zapsat meteor (společný) až teprve když byl ohlášen ostatními, byl odmítnut. V tomto směru byly podmínky na expedici dost přísné. Jedna pozorovatelka při pozorování usnula (jelo se totiž v jednom tahu – 10 nocí ze 12 možných) a druhý den byla nucena sbalit zavazadla a odjet domů. Vedoucí programu Z. Kvíz dbal na to, aby se pozorovatelé přes den mohli dospat (při zpracování šlo vlastně o přepsání protokolu do kódu) a na druhé straně vyžadoval, aby se všichni při pozorování věnovali skutečně jen intenzivnímu sledování pole v dalekohledu. Během pozorování obcházel mezi pozorujícími a kromě kontroly prováděl natáčení hovorů ve skupinách. Později jsme se nahrávkám od plic zasmáli, při pozorování to ani tak nepřišlo.

Pozorování se konalo na hřišti asi 400 m od chaty Slovakofarmy. Hned na vedlejším prostranství byl ještě postaven stanový tábor, ve kterém dleli přes prázdniny pionýři. Nyní byl jeden ze stanů přenesen doprostřed hřiště a sídlil v něm centrální zapisovatel, v dalších čtyřech pak byli zapisovatelé skupin.

Výsledky expedice byly otištěny v článku Z. Kvíze „Optická detekce meteoru skupinou pozorovatelů“ (BAC roč. 18 č. 3/1967 [1]. V této práci jsou shrnuty výsledky z expedic 1955 – 1964.

Přehled o činnosti skupin v r. 1964 obsahuje následující tabulka.

Číslo skupiny	—	Počet meteorů	—	Počet pozorování	—	Vedoucí skupiny
1		2899		4125		Kvízová
2		1426		2770		Grygar
3		2329		3884		Grygarová
4		2012		3245		Slimáček
Celkem		8666

Celkové výsledky jsou tedy zpracování 8666 meteorů. Zájemce o podrobnosti odkazuji na zmíněný článek. Jde pravděpodobně o nejobsáhlejší Kvízovu uveřejněnou práci, která se týká výsledků expedic s pravděpodobnostním programem.

Účastníci expedice pozorovali také v provizorní laboratoři umělé meteory. Laboratoř („mučírna“) byla zřízena pod terasou budovy rekreačního střediska. Byl v ní instalován úpický patent. Jedna promítačka běžného typu promítala na kruhovou projekční plochu obraz hvězdné oblohy. Druhá promítačka měla založenu fotografickou desku s vyrytým obrázkem meteoru a byla opatřena závěrkou. Šlo o velkou starou promítačku dřevěné konstrukce, závěrka sama byla také dosti robustní, po menší úpravě by mohla plnit funkci gilotiny. Bylo možno měnit jasnost a trvání meteoru., Protože však šlo o centrální typ, nebylo možno určovat směr letu meteoru, to však nebylo tak důležité. Pozorovatel měl co nejpřesněji určit všechny charakteristiky, které se u meteoru hlásí, u směru měl pak dvě možnosti. Pozorování samo nebylo ani tak strašné, horší byla akomodace, kdy pozorovatelé čekali v zatemněné chodbě přes půl hodiny. Další šok pak byl, když po experimentu vyšli ven do plného slunečního světla. Na zpracování výsledků pozorování umělých meteorů se též podíleli psychologové (dr. Křivohlavý a dr. Balcar). Aparatura byla zkoušena již na expedici „Úpice 1964“. Zkoušky probíhaly v přednáškové místnosti hvězdárny a pozorovatelé čekali vždy v chodbě na schodech do kopule. I ty nejmenší škvíry, kterými by mohlo pronikat denní světlo, byly pečlivě utěsněny. Na základě úpických zkoušek byli pravděpodobně vybráni i někteří pozorovatelé na PRAVEX.

Materiál z expedice byl nejbohatší za všech předchozích, bylo by možné jej srovnat s COLOREXEM 1963 (5710). Na Colorexu pracovaly simultánně tři pozorovací skupiny, na Pravexu čtyři. Zpracování materiálu bylo provedeno pomocí počítačů URAL 2 a ZUSE Z 23. Expedice se zúčastnilo celkem 45 pozorovatelů a organizačních pracovníků.

Postřehy:

Přestože pozorovací zatížení bylo značné, zbyl ještě čas na zábavu. Chodilo se na výlety (viz 1. kapitola seriálu „Třináct let starý zápis“) a vznikla též první expediční opera „Zazel a tingltangl“. Premiéra byla ke konci expedice. Předehru hrál kytarista P. Brlka (Brno), který pak s J. Holoubkem (Havlíčkův Brod  – II. kytara) plnil funkci operního orchestru. Hlavní ženskou roli hrála P. Literová z Turnova. (Na vysvětlenou: Zazel je meteorářský bůh a sídlí na Bezovci). Do opery byly předělány některé  meteorářské písně, árie z oper, folklór, apod., např. „Pravex“ (Babička Méry), „Přetížení“ (Ej uchněm), „Z granulace čouhaj zrna“ (Suchý – Šlitr) a spousta jiných. Pokud je mi známo, opera nebyla dosud reprízována, uchovávají se pouze jednotlivé árie a jejich útržky.

Jeden z účastníků přijel na expedici o něco později. Vznikl problém, kde bude spát. Pan Mlejnek, který byl v organizačním štábu, navrhoval, aby spal spolu se Sedlákem a Urbánkem z Třebíče. V jejich místnosti mělo být údajně volné ještě jedno lůžko.

    „Ale tam to asi nepůjde“, opatrně naznačovali jejich sousedé.

    „Pročpak by to tam nešlo, tam už někdo spí?“, pan Mlejnek na to.

    „To né, ale spí tam Sedlák s Jožinem Urbánků“. To mělo být jako vysvětlení.

Pan Mlejnek chtěl rázně udělat konec úvahám. Přikročil ke dveřím zmíněného pokoje a otevřel je. Pohled, který se mu naskytl, jím patrně mocně otřásl, neboť v příští vteřině byly dveře opět zavřené.

„Tak tady to opravdu asi nepůjde“, uznal po chvíli a odešel hledat jiné vhodné místo pro bydlení toho opozdilce. V místnosti byl totiž nepopsatelný nepořádek. Všude se válely svršky obou expedičníků (ale též cizí), obuv různé velikosti a druhu, ponožky nejdoucí spolu vždy do páru, knihy, časopisy, zbytky jídla a rozličných nápojů, postele byly v takovém stavu, v jakém z nich oba vylezli.

Jednu z dalších zajímavých příhod jsme zažili, když se jednu noc čekalo na vyjasnění. Během přestávek platil zákaz používání otevřeného světla. Pozorovatelé nesměli lézt do stanu k zapisovatelům, kde svítilo krmítko a vůbec směli používat všude jen tlumeného červeného světla. Pozorovatelé byli právě shluknuti u kraje hřiště, na kterém se pozorovalo, a různě diskutovali. Zbyněk Melich z Líšného (poblíž Železného Brodu) připravil zatím malé překvapení. Do pijáku namočeného v sanytru zabalil kousek elektronové slitiny a uprostřed hřiště to položil na zem a zapálil. Bliknutí světla způsobilo, že všichni přestali hovořit a otočili se na místo, kde na zemi žhnul malý svítící bod. Zbyněk v tu dobu byl samozřejmě úplně někde jinde. Nikdo nevěděl, o co jde a tak všichni s napětím sledovali, co bude dál. Vtom kousek elektronu vzplál a na vteřinu bylo na hřišti jak v poledne krásného slunečného dne. V příští vteřině už byla opět tma jako v ranci. Nikdo vůbec nic neviděl a expedičníci začali vrážet jeden do druhého, jak byli oslněni. Kvíz pětijazyčně nadával a hledal viníka. Naštěstí se pak už nepozorovalo, mraky spolehlivě zakrývaly celou oblohu.

Ten rok bylo na Bezovci nevyzpytatelné počasí. Ať bylo přes den jakkoliv, večer bylo jasno. To byl jeden z důvodů, proč byla expedice tak úspěšná. Konaly se tam expedice ještě v listopadu 1965, v listopadu 1966 a byla tam jedna ze stanic expedice 1966. Tyto akce, zvláště obě listopadové, však už nebyly tak úspěšné po pozorovací stránce.

 (pokračování)

Literatura:
[1] BAC roč. 18 č. 3/1967
Kosmické rozhledy 6/1964 (Celostátní meteorická expedice Bezovec 1964 – J. Kvízová)
Kosmické rozhledy 4/1966 (Deset let meteorických expedic – Grygar, Kohoutek)
Říše hvězd 3/1966 str. 41
Soukromá sdělení

---