Ivo Míček

Letní období představuje příležitost zažít příjemné chvilky pod noční oblohou a díky Perseidám (a dalším meteorickým rojům) je srpen přímo výzvou k takovému zastavení a pozorování.

Teď poznámka pro aktivisty – nadpis nepředstavuje nic jiného než konstatování, že lidské vidění v noci, tzv. skotopické vidění, nám obvykle poskytuje možnost zaznamenat jen změnu jasu zdroje světla, resp. intenzitu osvětlení.

Noční vidění, tedy rozlišení stupňů šedi, zajišťují v lidském oku tyčinky, oko pak vnímá jas od 10^-3 cd/m² a v noci potřebuje asi 40-60 minut na plnou adaptaci na tmu (než se rodopsin zregeneruje). Maximum vjemu si užijeme se světlem o vlnové délce kolem 500 nm.

Denní vidění je barevné díky čípkům, které ale potřebují jas větší než 10² cd/m² a na světlo se adaptují mnohem rychleji – za 20 s až 60 s. Barvy rozlišuje od 400 do 750 nm, přitom maximum odpovídá 550 nm.

Rozlišit tedy barvu na noční obloze je pro oko celkem výzva, jde o rychlost jeho adaptace a dále jaký je jas a vlnová délku zdroje světla. Pokud se začneme poohlížet po meteorech, bude většina slabších či rychlých (krátce trvajících) meteorů představovat jen “bílý” záblesk. Podobně i většinu hvězd vnímáme jako bílé body.

U jasnějších meteorů lze rozlišit i barvu – a tady se už můžeme bavit o tom, jak se chová chemické složení atmosféry, kde se meteor pohybuje, jak vysoko pohasl a jaké je složení konkrétního meteoroidu. Ovšem do hry může vstoupit i rychlost, s jakou se meteor pohybuje v atmosféře. Slabší a pomalejší meteory bývají červené až oranžové, rychlejší roje zase víc do modra (ach ano, kdo by neznal modravé Geminidy…), čímž říkáme, že meteorické roje dokonce mají své barevné charakteristiky.

Jednoduchý pohled na chemické prvky, které barví meteorickou stopu, přináší následující schéma:

Hořčík je tedy pro oko v azurových (= modrozelených) meteorech, vápník září fialově a železo žlutě. Pokud bychom chtěli detegovat v kometární těkavé látky, pak máme smůlu – ty sublimují mnohem dřív, než se dají ve spektru zachytit.

Samostatnou kapitolu ale představuje spektrum meteorické stopy a nebo ještě lépe – spektrum meteoritu. Na snímku níže je vidět rozdíl ve spektrech meteorických stop – za povšimnutí stojí příklad železného meteoru.

Pokud se podíváme na detailně zpracované spektrum bolidu, po oměření je vidět, kterému prvku odpovídá které čára:

A to už je něco úplně jiného, než barva spatřená pouhým okem…

Na závěr jednu barevnou Perseidu – ty se mohou na začátku dráhy jevit jako zelené, pak přecházejí do žlutobílé a končí jako červené – ideálně lze tento průběh zachytit digitálním fotoaparátem, při pozorování pouhým okem si zpravidla uvědomíme jen tu nejjasnější barvu.