Díky článku Deborah Byrd a Elizabeth Howell jsem našel další zajímavý obraz – a to z roku 1913, kde je zachycena mimořádná formace meteorů, které překvapily pozorovatele od Kanady, přes severovýchod USA, Bermudy, pozorovatele na lodích až po Brazílii – a o níž se dodnes vedou spory.

Celková zaznamenaná dráha v atmosféře se odhaduje na 15 000 km, meteorům nebyl díky tomu přiřazen žádný radiant a když ještě v r. 1913 analyzoval dráhu astronom Clarence Chant, vyslovil závěr, že původem mohl být blízkozemní přirozený satelit – dnes bychom jej označili za PHA (potenciálně nebezpečná planetka). Vzhledem k termínu události a též díky tomu, že v letech 1882-1969 byl 9. únor svátkem Cyrila Alexandrijského, navrhl John A. O’Keefe označení této spršky jako Cyrillidy, později dokonce uvažoval o původu meteorů a v této souvislosti je označoval za poslední pozůstatek cirkumterestrického prstence, který měl být vytvořen materiálem vyvrženým z měsíční sopky (nemluvě o tom, že touto teorií dále rozvíjel a navazoval na své předpoklady o vzniku tektitů).

Úkaz byl pozorován kolem 21. h EST a svědci uvádějí, že mohli pozorovat 40 až 60 jasných, pomalu letících bolidů (“ohnivých koulí”), které se pohybovaly ve skupinách od horizontu k horizontu prakticky ve stejné dráze a to po dobu 30-40 s na 1 skupinu, celkově úkaz trval asi 5 minut. V popisu nechybí ani zmínky o stopách, jiskrách a menších koulích, jejich barvy přecházely od bílé do lehce fialové a fragmenty zářily i žlutě a červeně. Některá svědectví popisují i hromový zvuk, svědci v Kanadě uváděli i chvění země či budov. Díky těmto informací odvodil William Henry Pickering výšku přeletu meteorů na 56 km a rychlost asi 8 km/s..

Samozřejmě se v dobovém tisku objevila i prohlášení o konci světa – na toto narazil v 50. letech minulého století v novinových archivech Alexander D. Mebane.

Dále našel Mebane informace o pokračování meteorického průvodu o 5 hodin později, tzn. 10.2. ve 2.20 EST – a opět ve stejném směru (což se díky rotaci Země jen těžko dá vysvětlit). A jako třešnička na dortu je k dispozici i v rámci původní Chantovy zprávy, která se rovněž opírala o více než 100 svědectví, informace o sérii tří skupin tmavých těles, které se pohybovaly na Torontem odpoledne 10.2.1913 (že by denní bolidy?) – a zase stejným směrem jako předchozí úkazy.

Když Don Olson z  Texas State University a Steve Hutcheon z Astronomical Association of Queensland, Australia tento úkaz znovu zkoumali, objevili i do té doby neznámé hlášení od pozorovatelů na lodích, čímž se prodloužila pozorovaná dráha o další 2000 km. O svých výsledcích publikovali článek ve Sky&Telescope v r. 2013, případně se můžete více dočíst zde.

V závěru své práce uvádějí, že se podle všeho mohlo jednat o 50 těles, každé s hmotností kolem 1000 kg a dalších 50 těles, každé s hmotností 500 kg. Mateřské těleso dočasně obíhající kolem Země (TCOs) by tak mělo nejméně 3,5 m v průměru a hmotnost přibližně 75 000 kg. Navíc zde předpokládají, že se podobný úkaz odehrává přibližně každých 70-100 let, tzn. že je další podobný úkaz před námi…

---