Už delší čas jsem si sliboval, že se pustím do soupisu všeho, co by mohlo lépe vystihnout událost, která se odehrála večer 23. listopadu 1833 na severozápadě od Blanska, a co by mohlo dále doplnit kusé přehledy, které jsou k dispozici. Pobídl mne k tomu i Leoš Ondra, který mne odkázal na zajímavé okolnosti a publikaci. Tož děkuji a tady to máte:

První informace se dají najít zde, což je to velmi dobrý počin na webu Astronomická mapa České republiky, otázka ovšem zní, zda se nedá na mapách najít něco přesnějšího (pokud si vyzkoušíte uvedený odkaz na pozici na mapě Seznam.cz, je zde prohozen údaj N a E, a tak jsme rázem v Jemenu ;-), odkaz v mapě Google je správně).

Po opravě mapka ukazuje do části Hluchov (inu jak je uvedeno, poloha je přibližná), o které ovšem už nebude dále řeč.

V Astronomické mapě ČR je stručně zachycena událost popisující pád meteoritu v Blansku:

“Večer 25. listopadu 1833 došlo k hromadnému pádu kamenných meteoritů (chondritů) severozápadně od Blanska. Událost doprovázely velmi nápadné světelné efekty, které bylo možné sledovat nejen v Olomouci (50 km od místa dopadu), ale také v Opavě (110 km) a ve Vídni (120 km). Obyvatelé mnoha okolních obcí se domnívali, že “hoří celé Blansko”, neboť se záře meteoru odrážela od mraků a přízemní mlhy.
Bezprostředně po průletu byly slyšitelné hromové rány, k pádu meteoritů pak došlo za silného hukotu. Není proto divu, že celá událost byla pokládána za skutečného “ohnivého draka”. Díky náhodné přítomnosti sběratele meteoritů K. Reichenbacha se vzápětí rozběhla rozsáhlá pátrací akce, během které se podařilo nalézt sedm menších meteoritů. Další exemplář (větší než předcházející s hmotností 125 g) byl objeven J. Wankelem až 33 roků po události, dnes je uložen v Moravském zemském muzeu v Brně. Ostatní meteority najdete v řadě jiných sbírek, např. Národním muzeu v Praze nebo v Muzeu přírodní historie ve Vídni.
Pozor! Poloha pádu meteoritu je s ohledem na použité prameny jenom přibližná, s nejistotou několika kilometrů.”

Další zdroj pochází ze stránek města Blanska – článek z 25.11.2011 opisuje text z Astronomické mapy České republiky, navíc dodává odkaz na Astronomy News, kde se uvádí údaj o celkové nalezené hmotnosti 470 g meteoritické horniny typu chondrit H6. Co je ale zajímější, tak je další odkaz na stránku hledačů meteoritů, kteří popisují další okolnosti:
“Carl Friedrich Freiherr von Reichenbach (1788-1869), objevitel parafínu, byl německý filozof a přírodovědec, jehož vášeň pro meteority se probudila díky pádu meteoritu Blansko. Reichenbach, který v té době pracoval jako chemik v hutích barona Salma v Blansku, nechal své dělníky pátrat po meteoritu několik dní než byl nalezen. Tato událost byla zárodkem toho, co se stalo jednou z největších soukromých sbírek meteoritů své doby.

Reichenbach se stal prvním, kdo izoloval, popsal a pojmenoval „Kamacit“ jako složku struktury Widmannstättenových obrazců v článku “Annalen der Physik und Chemie“ z roku 1861 (vydáno v Lipsku, nakladatelství Johann Ambrosius Barth). Další jím popsané struktury jsou známé jako „Taenit“ a „Plessit“, podle řeckého slova pro „naplnit nebo doplnit“. (Pozn. k překladu – toto je asi otázka, protože v uvedené publikaci nic takového není, jiné zdroje uvádí, že název “kamacit” byl zaveden v roce 1861 německým mineralogem Karlem Friedrichem Naumannem. Pojmenování vychází z řeckého slova “kamask”, což znamená “paprsek” nebo “pruh”, a odkazuje na charakteristické pruhované vzory, známé jako Widmanstättenovy obrazce, které se objevují v železných meteoritech po leptání kyselinou.) Pro optickou ukázku Reichenbach použil dvě metody v té době běžné k vizualizaci různých složek: leptání zředěnou kyselinou octovou a zahřívání a následnou analýzu barev žíhání. Chemický rozbor metalurgických komponent provedl Reichenbachův syn, v té době rovněž uznávaný chemik. Jeho nálezy mimo jiné naznačovaly relativně vysoký obsah Ni v taenitové složce.

Svazek „Annalen der Physik und Chemie“ z roku 1861 také obsahuje první publikaci potvrzení dusíku v meteoritickém železe (Boussingault: Stickstoff in Meteoreisen, s. 336) Boussignault, inspirovaný výsledky francouzských chemiků, kteří nedávno detekovali dusík v oceli, provedl svůj úspěšný experiment na vzorku meteoritu Lenarto (tzn. Lenartovský meteorit, nalezený v r. 1814, další informace např. zde). Zjistil, že obsahuje 0,00011 objemových procent dusíku.”

Poslední zmínka v článku odkazuje na blog Karla Wágnera, který 23.12.2009 publikoval text Najde se pro téměř 200 let starou záhadu konečně rozuzlení ?
Jak se zde mj. uvádí, Reichenbach sestavil v r. 1832 první geologickou mapu na Moravě  “Geognostische Darstellung der umbegung von Blansko” v měřítku (1:100 000) – jistě měl k tomu dostatek podnětů a zkušeností, protože od r. 1821 působil jako správce salmovských železáren (byla to ve své době největší továrna Rakouského císařství!) a na starosti měl i těžbu železných rud v okolí Rudic.

Pád meteoritu a jeho nález vedl Reichenbacha ke studiu především kovových meteoritů, o kterých dále pojednával v publikacích v r. 1850 a v r. 1863. To už ale působil v Dolním Rakousku, kde si koupil v r. 1835 zámek Reisenberg – do něj se uchýlil po neshodách s hrabětem Salmem mladším. Na zámku pokračuje v experimentech s meteority – jeho sbírka byla celkem impozantní: 418 velkých meteoritů, 94 malých fragmentů z 204 lokalit (!), ovšem nachází nový směr zájmu, kterým je vnímáním ódických jevů v temné komoře (vnímání barevných “plamenů” v okolí permanentního magnetu). Reichenbach tyto experimenty ruinují, kvůli hospodářským potížím nebyl schopen sbírku a nakonec ani zámek udržet, umírá v Lipsku 19.1.1869 těsně před obhajobou své ódické práce.

Zde si neodpustím malé odbočení: V roce 1855 získal Reichenbachův zámek Johann Freiherr von Sothen, bigotní a všeobecně nenáviděný spekulant a provozovatel loterie. Ještě před tím, v roce 1849 získal von Sothen zchátralý „zámek Belle Vue“ na kopci Bellevue před Reisenbergerovým zámkem. Dále na západ nechal v letech 1854–56 v „Himmel“ (Pfaffenberg ) postavit kapli Sisi.

V roce 1867 získal a zrekonstruoval lesní hostinec v Krapfenwaldlu. V roce 1895 strávil Sigmund Freud léto jako host rodiny von Schlag na „Schloss Belle Vue“. V noci z 23. na 24. července se mu zdál sen, který se mu poprvé podařilo rozluštit jako splnění přání a který ve svém díle Výklad snů popsal jako „sen o Irmině injekci“.

Lokalita si prošla bouřlivými stavebními zvraty a úpravami a jeho dnešní podoba se značně liší.

Přehled o pádech a nálezech meteoritů je i v publikaci Meteority v České republice, kterou sestavila Blanka Šreinová a Marcela Bukovanská v r. 2012, kde rovněž uvádí i snímek meteoritu Blansko

Další text, nazvaný “Ohnivý drak” nad Blanskem, představuje publikace Karla Tučka (1981) Meteority a jejich výskyty v Československu (Meteorites and their occurrence in Czechoslovakia), Academia, Praha, 1981, ss. 269. Tady se celkem doširoka autor pustil do popisu události (na str. 182 -186), připomíná svědectví obyvatel z Boskovic, Rájce, Tišnova a okolních obcí, kteří kolem 18.30 sledovali zjasnění oblohy a řadu intenzivních světelných jevů – ohnivá oblaka, kužely atp. Další svědectví přicházela z Bučovic, Slavkova, Sokolnice aj. Po pohasnutí došlo ke třem hromovým ranám a za silného hukotu došlo údajně k pádu nescčetných kamenů. Reichenbach přímo pád neviděl (byl v tom čase v Brně – nebo na českém pomezí dle knihy H. Wankela?), ale ze zpráv usoudil, že šlo o hromadný pád meteoritů. Až po té, co vyslaní úředníci do okolí zjistili přibližný směr letu a pravděpodobné místo dopadu, začala prohlídka terénu v okolí osady Závist, 5 km ZSZ od Blanska, a jeden z obyvatel přinesl první kus kamene “spáleného čertem”. Hromadně organizované hledání začalo 11 den po pádu, a podařilo se nalézt druhý malý černý kámen. Další den pokračovalo hledání v rojnici 31 osob – a opět se podařilo najít jen jeden kus, třetí den už to bylo 60 osob – a nález byl opět jedinečný. Čtvrtý den už pomáhalo hledat 120 osob, byly nalezeny další 3 kameny – celkem to bylo 7 kusů menších kamenů (4 – 77 g)

Další nález byl náhodný, po 33 letech od pádu Jindřich (=Heinrich) Wankel (podnikový lékař v železárnách) našel na poli kámen o hmotnosti 125 g (viz též Moravské muzeum Brno). Celková hmotnost nalezených 8 meteoritů tak dosáhla 350 g, z toho 19,5 g je v i v Národním muzeu v Praze.

Kameny z okolí Blanska se po chemické analýze, kterou provedl Berzelius (1834) zařadily do skupiny žilkovaných šedých bronzitických chondritů (74 % křemičitanů – bronzit, olivín, plagioklas, troilit, chromit, 20 % niklového železa).

Zajímavým překvapením je kniha, kterou napsal Dr. Heinrich Wankel pod titulem “Obrázky z Moravského Švýcarska a jeho minulosti“, která vyšla ve Vídni r. 1882 ve vydavatelství Adolfa Holzhausena.

Poděkování je věnováno zesnulé mecenášce Leopoldině, princezně ze Salm-Reifferscheid-Krautheimu. Poblikace je celkem rozsáhlá, má 422 stran a věnuje se jednotlivým lokalitám Blanska, jejich dějinám, jakož i rodu Salmů a jejich aktivitám.

Pádu meteoritu je věnována kapitola XXIII. “Meteoritenfall von 1833” na stránkách 273-284. Začátek kapitoly v originále vypadá takto:

Právě tady se uvádí jako nálezce velkého kusu meteoritu v r. 1866 (viz ukázka z originálního textu výše), ovšem dále se zde rozepisuje o nádheře i hrůze z úkazu, o které zanechal podrobnou a květnatou zprávu Carl Reichenbach. Dovoluji si předložit volný překlad několika výňatků:

“...Podle vědeckých výzkumů meteority nejsou nic jiného než takové malé hvězdy,
které krouží po svých drahách v nekonečně širokém prostoru a
když se přiblíží k naší Zemi, dosednou až k nám. Meteorit je nebeský posel, svědek mluvící o událostech a podmínkách mimo naši planetu. Může se zdát malý a mrtvý, ale člověku, který chce porozumět a umí mu položit správnou otázku, dá rozumnou odpověď…“
“…Ve dne se objevuje nenápadně, jako vzdálený, malý, černošedý mrak na modrém nebi, zářící koule se z něj vynořuje, hučí a padají kameny, ale když se objeví v noci,
stejně tak jako tomu bylo v Blansku 25. listopadu 1833, i zde se rozprostírá plný lesk mocné nebeské události.
Staří i mladí, chudí i bohatí duchem a věděním se třesou v okamžiku, šokováni a vyděšeni. Co přes den jen vypadá jako sotva znatelný incident omezeného rozsahu, pak v noci je to jev, který není jen v omezené oblasti, ale je patrný v celé zemi.
Důkazy, které Reichenbach shromáždil ze všech stran, dokazují, že místními byl meteor spatřen ve stejnou dobu od Wünschelburgu (Radków, Polsko), po obec pět mil jihovýchodně od Pressburgu (Bratislava) a do Schönhofu (Ostrava – Šenov) mezi Troppau (Opavou) a Teschen (Těšínem) ve Slezsku, a na obou posledních místech s
takovou svítivost, že jasností předčila měsíc, který byl na obloze ve stejnou dobu a který o tři dny později vstoupil do úplňku, a osvětlil objekty jako by vypukl požár. Pokud se domníváme, že jedno z těchto míst je pod 48. a druhé je pod 50. rovnoběžkou, tedy meteor tak svítil přes dva stupně zeměpisné délky a v tak nápadné svítivosti, že je třeba předpokládat, že na každou stranu na jih a na sever musel být viditelný do jednoho stupně, tedy přes celé čtyři stupně zeměpisné šířky, což by odpovídalo šířce celého Německa.“

“…Z tohoto prostoru má Reichenbach informace od několika stovek očitých svědků, které byly pečlivě shromážděny, což ve srovnání s jinými okolnostmi ukazuje, že zdánlivý směr meteoru byl od východu na západ, tedy že podnikl svůj pochod nebem z Uher směrem na Moravu. Zpočátku bylo vidět ve výšce bělavé, ohnivé tělo jako asi desetina velikosti úplňku, ale meteor hned rozprostřel své světlo po celé zemi. V Maďarsku toho večera byla obloha jasná a vzduch teplý, Morava byla poněkud zahalena v oblačnosti, hluboká údolí byla zahalena světlou mlhou a temnotou.“
“…V nejbližší z dvaceti vesnic v okolí od Blanska bylo vidět v mžiku jen mohutnou masu ohně, která se objevila na nebi, zdánlivě velká jako mrak o průměru 20 až 25 stupňů, intenzivní světlo mělo v sobě cosi cukavého, často rychle za sebou ubývající a přibývající, se spoustu jednotlivých, zářících světelných bodů ve všech barvách, které se tříštily na všechny strany. Když se body začaly měnit v pásy ohně, světlo rychle pohaslo a zhaslo stejně rychle, když se objevilo. Většina nejbližších svědků pak uvedla, že se zdálo, jako by se nebe náhle otevřelo a vyšlehl z něj nesmírný oheň, jeden zbožný muž ujistil Reichenbacha, že sám na otevřeném poli, překvapený tímto náhlým ohněm z nebe, na okamžik uvěřil, že Bůh se mu zjevil v jeho výšinách a tak padl na kolena a modlil se. Mnoho lidí v okruhu čtyř čtverečních mil, což jsou obyvatelé hluboce věřící, bylo tak dojato nádherným pohledem, že se vrhli na zem v modlitbě, poněkud vzdálenější pozorovatelé viděli, že se ohnivá koule konečně rozdělila na tři menší koule, které pak zhasly. Někteří si zvláště na začátku, když bylo úkaz ještě malý, všimli ohnivého pruhu, který s sebou meteor přinesl, pravděpodobně šlo jen o silně osvětlené, déle trvající kouřové výpary. Menší koule a mnoho barevných světelných bodů na konci tohoto úkazu byly pravděpodobně četné zářící trosky rozbitého meteoru. Škubání světla a ohromná velikost masy ohně nad Blanskem, která jakoby pokryla celé město, lze zčásti přičíst osvětlené mlze, která se nad ním v různých výškách vznášela. Tyto klamy, jako že člověk považuje jasně osvětlené masy mraků za skutečný oheň, se stávají o to přirozenějšími a pravděpodobnějšími, vezmeme-li v úvahu ujištění mnoha vzdálených očitých svědků, že světlo samotného meteoru bylo tak brilantní a takové intenzity, že oko nemohlo snést ten pohled, ale, oslepeno téměř jako slunečním světlem, se muselo odvrátit. V místnostech, jejichž okna směřovala na stranu letu meteoru, bylo osvětlení tak silné, že hořící svíčky jako ve dne bledly a rozptyl světla byl tak dokonalý, že ve všech koutech domů bylo dostatek světla jako ve dne.
Mnoho pozorovatelů tvrdí, že světlo ohnivé koule je mnohem prudší než světlo blesku, nelze však opomenout vzít v úvahu účinek překvapení a též vzít v úvahu podivnost jevu, která snadno činí báječné ještě úžasnějším. Ale je fakt, že na několika místech se koně na ulici vzepjali tak, že jezdec spadl z koně a kočí se schovávali pod vozy, že se člověk okamžitě zhroutil jako nemocný, že od západního po východní konec střední Moravy téměř v každé vesnici obyvatelé vybíhali ze svých domů v domnění, že u souseda vypukl požár, že tu a tam už začali zvonit na poplach atd.
Když světlo na pár sekund zmizelo, nejprve byly slyšet jednotlivé silné údery hromu, pak postupně slabší, které se nakonec změnily v rachot s obecným dozníváním. První tři rány zněly jako následné výstřely z děla v intervalech jedné sekundy,
které se pak postupně staly burácejícím a rachotícím nepřetržitým hlukem jako nepravidelná střelba malými ručními zbraněmi, která trvala poměrně dlouho ve výšinách. Hluk, který bylo slyšet až na pět kilometrů, ač byl vnímán z dálky, byl velmi odlišný od obyčejného hromu a měl vliv na posluchače v otevřeném poli skoro děsivější než světlo. Muž, který pracoval na střeše v Brťově, zachoval klid při světle meteoru, ale poté, když se objevil prudký hluk, dostal takový strach, že se hrnul ze střechy a spíše spadl než sestoupil. Zvuky, řekl, nezněly jako hrom, ale jako by se obloha měla zlomit a spadnout. Sotva tyto prudké zvuky utichly, když se v lesích mezi Blanskem, Dolní Lhotou a Závistí ozvalo hvízdání, které někteří přirovnávali ke zvuku zvonů, jiní k píšťalkám a ti, kdo se uměli nejlépe vyjádřit, jej přirovnávali ke zvuku, který vydává vrbový prut, když rychle švihne vzduchem.

Bohužel pro Reichenbacha, když se to stalo, byl na českém pomezí na geognostickém výletě, kde byl zaznamenán pouze záblesk. Když se po několika dnech vrátil do Blanska, doslechl se o této události a měl podezření na pád meteoritu, což ho přimělo toto prošetřit.
První podrobnější informace o povaze úkazu dostal od blanenského chirurga, který se nacházel na výšině mezi obcemi Senetářov a Jedovnice a který tvrdil, že viděl nejen prudký světelný úkaz, ale i skutečnou ohnivou kouli, která přilétala z Hané přes Poidom (Podomí), kde vrcholila, rychle se zvětšovala a zřítila se dolů u Blanska, načež následoval hukot, přitom celá oblast, jeho kočár, jeho koně a všechno vypadalo jako pozlacené.
Starosta Blanska byl na cestě mezi Rájcem a Dolní Lhotou a řekl, že oheň, který vyšel z nebe, měl průměr více než dvanáct sáhů. To vše potvrzovalo pravděpodobnost pádu aerolitu, ale určit bod, kde k němu v rozlehlé zemi došlo, se zdálo beznadějné. Reichenbach byl plný zájmu a chtěl alespoň zkusit zjistit, jak daleko ještě najde stopu, aby se k meteoritu přiblížil. Vypočítal, že pokud by měl to štěstí znát směr letu meteoru, bylo by pak snazší prozkoumat cílový bod (oblast dopadu).
Za tímto účelem vyslal několik místních úředníků a sluhů všemi směry do sousedních vesnic, aby od obyvatel zjistil, kterým směrem let meteoru vnímají. Po několika dnech mu bylo doručeno tolik zpráv, že je označil na mapě a z toho našel hledaný směr, kterým se meteor musel pohybovat.
Bylo to překvapivé zjištění, že meteor právě přeletěl přímo nad Blanskem, protože všechna pozorování na severu Blanska ho měla jižním směrem a všichni svědci na jihu meteor na sever viděli, východní pozorovatelé ho viděli na západě, směrem k Blansku se zvětšovat a klesat, ale v Blansku samotném bylo vidět klesat na západním obzoru za vysokými syenitovými hřebeny. Ti úředníci, kteří pokračovali na západ, přinesli zpět zprávu, že v okolí obcí Gurein (Kuřim) a Lomnice (severně nad Tišnovem) byl meteor spatřen v opačném pohybu, a to od západu na východ, tedy směrem proti Blansku.
To byl důkaz, že tato místa už byla na západě, čímž byl stanoven okruh o průměru asi dvou mil a byl velká naděje na nalezení samotného kamene. Reichenbach vyslal úředníka po císařské silnici z Goldenbrunnu (z nejstarší pošty na Boskovicku, která se nacházela v hostinci Goldenbrunn Na Vaculce u Sebranic) do Lipůvky, aby také získal svědectví a shromáždil další informace.
V Černé Hoře se doslechl, že meteor se pohyboval ve směru císařské silnice, po které se pohyboval, a dále se dozvěděl, že nějaký cizí vozka, který tudy jel v době pádu meteoru, si stěžoval na zlé lidi v lese, kteří na něj a na jeho koně bouřlivě házeli kameny. Když přijel do malé vesničky Závisti, šel za rychtářem a vyslýchal ho. Rychtář řekl, že něco podobného popisoval i sedlák Josef Komárek. Vyhledali ho a dále se dozvěděli, že s Komárkem byl i jeho soused, hajný Hasoň. Uvedli, že stáli na ulici, viděli na nebi divoký oheň a slyšeli strašlivé hřmění, které je téměř ohlušilo. hned potom se jim ale zdálo, jako by po nich někdo silně mrštil kamenem, ale Hasoň byl toho názoru, že kámen padl shora. Ve strachu utekli do svých domovů, aby nebyli zabiti. Brzy ráno se Komárek s lucernou rozhlížel po okolí, ale nic nenašel, ale všiml si malého kamene, který byl nabodnutý v zemi, bylo to něco, co tu ještě neviděl.
Tento kámen pak byl předán Reichenbachovi, který jej okamžitě popsal jako čerstvý aerolit. Zvenku byl černohnědý, zevnitř matný, modrošedý zevnitř, zrnitý, s mnoha železně šedými a mosazně žlutými kovovými zrny, poněkud protáhlého vzhledu, někdy obsahujícími oolitická jádra, vychylující magnetickou jehlu a vyvíjející zápach sirovodíku. Vážil čtyři loty (vídeňský lot= 17,5 g) a měl měrnou hmotnost 3,4. Bylo to jedenáctý den po pádu meteoru (5.12.1833).
Druhého dne Reichenbach s 25 muži prošel přes hory od Spešova a Dolní Lhoty až po Závist, v vedl je v řadě přes pole a lesy. K večeru nedaleko od Závisti nalezli dva nové kameny.
Třetího dne hledalo 67 mužů bez přestávky a nalezlo kámen o váze pěti lotů. V následujících dnech, kdy pracovalo přes 120 mužů, bylo objeveno několik dalších aerolitů obsahujících železná zrna velikosti hrášku.
Celkem se sešlo sedm kusů o celkové hmotnosti půl libry (libra vídeňská = 0,560 060 kg). Každý kus se jevil bohatě jak formou, tvarem, tak i fyzickou strukturou.
Z informací shromážděných Reichenbachem odborníci viděli, že blanský aerolit má mnoho vlastností a charakteristik, které byly jinak u různých meteoritů pozorovány jen příležitostně, a že tento pád meteoritu byl jedním z nejzajímavějších, které byly dosud přesně pozorovány.“

“…Při tomto pohledu to skutečně vypadá, jako by tito ooliti kdysi byli nezávislí jedinci, kteří sledovali své dráhy, stejně jako naše Země, Slunce a všechna ostatní nebeská tělesa. Z toho jasně vidíme, že náš hvězdný svět nejen že stoupá do nekonečna co do velikosti, ale také sestupuje do nekonečna ve své malosti, přičemž obojí je mimo naše smysly a naši sílu chápání.
Mikroskopická a oryktognostická povaha tohoto křemičitého pojiva, která se také opakuje v mnoha dalších aerolithech, ukazuje překvapivou podobnost se základní hmotou některých našich trachitů, se skelným živcem dioritů a mnoha sopečnými výrony, na druhé straně jsou nápadné podobnosti s křemičitým pojivem našeho nejstarší droby. Nechybí ani důvody, proč by obě struktury mohly být odvozeny ze stejných přírodních aktivit. Hvězdy jsou mezi sebou natolik propojené, že nemůžeme dobře předpokládat, že naše Země pochází z její vlastní dílny, připravená z vlastních materiálů. Je to velká malá věc v nekonečném vesmíru, malá molekula nesmírné konstrukce, která nemá nárok na výjimku pro svou nepatrnou bezvýznamnost a proto nemůže zohlednit žádnou zvláštnost jeho součástí. Meteority nás učí, že látky naší hvězdy se skutečně nacházejí i v jiných nebeských tělesech, že tyto látky, jako je oxid křemičitý, mastek, železo, síra, uhlí, nikl a další kovy, lze nalézt i na malých hvězdách, které nás navštěvují, a jistě jsou i na velkých hvězdách.
Podíváme-li se nyní do historie všech dosud pozorovaných aerolitů, vidíme je v ohni a plamenech, díky tření naší atmosféry obsahující kyslík, jak k nám dorážejí v různých velikostech. Najdeme je zčásti žhnoucí, zčásti se struskou pokrytou kůrou, nelze snad ignorovat, což dokazuje, že jde pouze o opakování v malém měřítku, zdá se být odrazem toho, co se stalo s naší Zemí ve velkém, protože i ona je po celém svém povrchu pokryta produkty velkého ohně, její kůra je z čistých oxidů a jejich vnitřek je stále roztavený.
Blansko bylo vybráno mocnými přírodními silami, které vládnou vesmíru, jako místo, které přispělo, byť nepatrně, nicméně nanejvýš důležitě, k poznání těch světů, které vidíme ve dne i v noci zářit na naší obloze.

Na památku této památné události ve vědě nese velký hostinec, který tam byl tehdy postaven, dodnes označení „Zum Meteorstein“ (v minulé éře pak “U Meteoru”, později “U Nečasů”, dnes prodejna květinářství na rohu nám. Svobody a ulic Rožmitálova a Seifertova).

V odborné literatuře se dá dohledat text “O pádu meteoritu v r. 1833 v blízkosti Blanska” od Dr. Heinricha Wankela. Článek o rozsahu 4 stran je z časopisu “Lotos – časopis pro přírodní vědy“, č. 17 /1867 a prakticky popisuje to, co znovu později opakuje v knize (viz výše). Navíc je zde doplněn čas pádu meteoru – a to kolem 7 hodiny večerní.

V r. 1835 v Časopise pro Fyziku a příbuzné vědy č. 3, který vychází ve Vídni, v I. sešitě na str. 73 v kapitole VII., se píše o Carl von Reichenbachovi a jeho zprávě o Pádu meteoritu u Blanska na Moravě 25. listopadu 1833. Začíná připomenutím, že Morava je zřejmě zaslíbená pro studium meteoritů – např. meteorit Stonařov (Stannern) z května 1808, meteorit Wessely (Veselí nad Moravou, září 1831) a pokračuje citací Dr. Reichenbacha: “…že 25. listopadu v 6 hodin večer bylo náhle shora osvětleno město Brno, jakoby v něm na okamžik vypukl požár a ke kterému se následně ve výškách přidalo zvláštní hřmění…”

Dále článek popisuje Reichebachovu organizaci sběru svědeckých výpovědí a určení místa dopadu, pročesávání polí a lesa v rojnicích a nálezy meteoritu. Na závěr končí optimisticky: “Pan Dr. Reichenbach se analýzou tohoto meteoritu zabývá a slibuje nejen přesnou vědeckou zprávu o celku, z níž, jak doufá, vzejdou nová fakta značného významu pro přírodní dějiny.”

Tak ještě tak vědět, v kolik hodin k tak mimořádnému pádu došlo…