Před několika měsíci jsme přinesli zprávu o kometární aktivitě planetky Scheila, kterou v roce 1906 objevil německý astronom A. Kopff a pojmenoval po jedné studentce. Planetka je klasický obyvatel hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. 12. prosince loňského roku ji vyfotil Larson a zaznamenal komu obalující planetku ne nepodobnou kometě. Rozřešit tuto záhadu se snažil David Jewitt a jeho kolektiv, kterým se povedlo získat pozorovací čas na stařičkm, ale výkonem Hubbleyově vesmírném dalekohledu. Planetka Scheila se zařadila do třídy těles nazvaných komety hlavního pásu (z angl. Main belt comet). Existují dvě známé příčiny kometární aktivity těchto těles, buď aktivaci podpovrchových zásob vodního ledu jako v případě komety 133P/Elst-Pizarro, nebo ke srážce s jiným asteroidem a uvolnění velkého množství prachu, jako v případě komety P/2010 A2. Co zapříčinilo aktivitu planetky Scheila?

Snímání HST probíhalo ve dnech 27. prosince a 4. ledna. Tato planetka má průměr přibližně 113 km. Zajímavá je odrazivost povrchu, který odráží jen 3,8 % světla. Jedná se tedy o velice tmavé těleso. Toto je typické pro primitivní P a D typy planetek, které mají typickou hustotu cca 2000 kg/m3. Snímky ukázaly parabolickou strukturu komy způsobené tlakem slunečního záření na prach (na snímku struktura A a B) a jakýsi ohon úlomků (označeno C na snímku). Pozorování odhalilo složení komy z dielektrických prachových částic mikronových rozměrů, jejichž souhrnná hmotnost je cca 40 tisíc tun. Ze snímků bylo zřejmé, že samotná planetka nevykazuje žádnou přetrvávající aktivitu a jasnost samotné planetky se v intervalu 8 dní téměř neměnila. Žádná pokračující aktivita na povrchu planetky očividně neprobíhala. Na snímcích nebyl odhalen žádný fragment větší než 100m. Nejlépe pozorování vysvětluje model, kdy došlo ke srážce s menší planetkou. Velikost neznámé planetky pro uvolnění pozorovatelného množství prachu by měla být okolo 35 metrů v průměru. Aktivitu lze také vysvětlit aktivací ložiska vody pod povrchem planetky, tato hypotéza má ale dvě vady na kráse. Zaprvé je potřeba odhalit velice rychle plochu ložiska, například impaktem, který ale vysvětluje vše i bez aktivace vodního ledu. Zadruhé koma se v průměru 8 dní mezi pozorováním značně rozptýlila a to se neslučuje s představou přetrvávající aktivity odhaleného ložiska, která by komu udrželo zformovanou delší dobu.

Zdá se tedy že jsme byli svědky další kolize ve sluneční soustavě, což je zajímavé hlavně ze statistického hlediska. Stáří Sluneční soustavy odhadujeme na cca 4,6 miliard let. V počátečních fázích vývoje po zformování planet musely být impakty planetek mnohem častější, zatímco v dnešní době, hlavně díky výborné práci týmu Petra Pravce na Ondřejovské hvězdárně, můžeme sledovat naopak rozpadávání asteroidů na více kousků. Ty se od sebe postupně vzdalují a sledují každý svou vlastní dráhu. Planetky by se tedy v současné době měly spíše "drolit" než se srážet. Jak moc drolení planetek převládá nad jejich srážkami zatím nevíme přesně, na to bude potřeba větší vzorek pozorování a delší období sledování.

Zdroj.: http://arxiv.org/PS_cache/arxiv/pdf/1103/1103.5456v1.pdf