Nacházíme se 50 000 AU od Slunce. Teplota zde klesá téměř k absolutní nule. Slunce má jasnost -3,25 mag a je slabší než Venuše na pozemské obloze. Při úhlovém průměru 0,04“ nemáme šanci rozlišit Slunce jako kotouček ani ve velkém dalekohledu. Jeho svítivost je méně než 2 miliardkrát slabší než na Zemi. Jsme již daleko v mezihvězdném prostoru a jediný vliv Slunce, který zde můžeme pocítit je jeho slabá gravitace, která zde váže trilióny kometárních jader.

Oortův oblak je zatím pouze hypotetický útvar, o jehož existenci jsme přesvědčeni kvůli vysokému počtu komet přicházející z těchto vzdálených oblastí. Abychom totiž pozorovali právě takový počet komet, které dnes na obloze vidíme, je potřeba aby byly tyto tělesa odněkud doplňovány, protože jejich životnost je na astronomické poměry značně omezená. Jediným vysvětlením je tedy právě existence Oortova oblaku. Zde by se měly nacházet trilióny kometárních jader, hluboce zmrazené na teploty blízké absolutní nule v již mezihvězdném prostoru daleko za hranicí ochranny magnetického pole Slunce. Oortův oblak by se dle drah původních komet měl nacházet ve vzdálenosti mezi 2 000 – 200 000 AU od Slunce, tedy dosahuje téměř do 2/3 vzdálenosti k nejbližší hvězdě – Proxima Centauri. Oortův oblak by měl zvolna přecházet do tzv. vnitřního Oortova oblaku, Nejvíce těles se nachází v klasickém vnějším Oortově oblaku ve vzdálenosti 20 000 – 50 000 AU od Slunce. Ten zvolna přechází do Rozptýleného disku přes vnitřní oblak 2000 – 20 000 AU od Slunce.

Komety ovšem v Oortově oblaku nevznikly, byly sem transportovány až dodatečně po vzniku Sluneční soustavy a velkých planet. Než se planety usadily na současných drahách docházo k častým změnám, přibližování a vzdalování jednotlivých těles od Slunce. Některé planety si tak mohly i prohodit dráhy (Uran a Neptun). Ani komety nezůstaly těmto fluktuacím ušetřeny a až na skutečný zlomek, jenž zůstal v Kuiperově pásu byla všechna tělesa vymetena ven z vnitřní části Sluneční soustavy, nebo naopak byly navedeny na kolizní dráhu se Sluncem a planetami (období Pozdního těžkého bombardování před cca 3.9 – 4.1 miliardou let). Mnohé komety dosáhly únikové rychlosti a navždy Sluneční soustavu opustily, ty ostatní zůstaly obíhat na velice protáhlých drahách.

Vzhledem ke slabé gravitaci Slunce v tak velkých vzdálenostech je velice snadné dráhu komet změnit. Oortovým oblakem čas od času prolétne jiná hvězda, některým kometám dodá únikovou rychlost a navždy je odpojí od Slunce, jiným změní dráhu a umístí jejich přísluní naopak blíže Slunci. Takovou kometu pak můžeme pozorovat jako tzv. dynamicky novou kometu z Oortova oblaku. Geometrie průletu pak rozhodne, jak na kometu zapůsobí vliv gravitace, a buďto dojde k dalšímu snižování oběžné doby, kometa se tak může opakovaně vracet s periodou tisíců až statisíců let, nebo opět může být udělena kometě úniková rychlost. Než ovšem taková kometa uletí z Oortova oblaku, trvá to stovky miliónů let a tak za tu dobu může být ještě štouchnuta zpátky průletem další hvězdy. Dráhy komet mohou být rušeny ale i velkými molekulovými oblaky, kterými naše Slunce zcela jistě za dobu existence galaxie prošlo, nebo se dostalo nebezpečně blízko.

Odhadnutý počet komet v Oortově oblaku na základě množství pozorovaných komet přiletajících z této oblasti je značně větší než vychází z naších současných modelů. Existuje tedy alternativní možnost, že většina komet v tomto místě pochází od cizích vhězd z ranné fáze tvorby naší Slunčení soustavy. Slunce vzniklo s moha dalšími hvězdami jako asociace z původní rozsáhle mlhoviny. Gravitačním rušením se dnes tato asociace rozptýlima do okolí, ale těsně po vzniku byla těsná přiblížení dalších hvězd častá a mohlo dojít k výměně komet mezi hvězdami. Většina komet v Oortové oblaku tak může pocházet od cizích hvězd.

Jak už bylo řečeno, komety v Oortově oblaku tráví drtivou část jejich života, vzhledem k tomu že zde neexistuje žádná ochrana Slunečního magnetického pole, je jejich povrch neustále bombardován kosmickým zářením. To může způsobovat rozbijení a rekombinaci molekul na jejich povrchu až do hloubky několika metrů. Mohou se zde tedy vyskytovat i složitější organické molekuly.