Nacházíme se 140 000 km nad povrchem Slunce. To na naší obloze zabírá skoro polovinu oblohy s úhlovým průměrem přes 157°. Jasnost Slunce dosahuje -41,88 mag a intenzita záření je miliónkrát větší než na Zemi. Teplota na povrchu komety může dosahovat 3 – 4 tisíce °C! Gravitace je zde již natolik silná že se zde začínají výrazně projevovat relativistické efekty a Newtonova gravitační teorie už nedokáže přesně popsat náš pohyb. V tomto místě prolétají komety Kreutzovy skupiny.

Komety jsou v naší Sluneční soustavě prakticky všudypřítomné, většina z nich se nachází v ohromných dálkách od Slunce, existuje ovšem několik vyjímek, které se v přísluní přibližují téměř k jeho povrchu na rekordní vzdálenost, na kterou se nedostávají žádná jiná tělesa.

Nejznámnějším případem jsou komety Kreutzovy skupiny. Jedná se o rozsáhlý systém jenž je pozůstatkem monumentálního tělesa – komety, která byla gravitačními poruchami navedena až do těsné blízkosti Slunce. Jádro původní kometo mohlo mít kolem 100 km v průměru, jedná se ovšem jen o hrubý odhad. Při největším přiblížení ke Slunci toto těleso překročilo tzv. Rocheova mez, což je vzdálenost, kdy jádro začnou lámat slapové síly – rozdíl v gravitaci na různé části tělesa. Tím došlo k rozlámání komety na několik velkých úlomků a mnoho tisíc drobných tělísek. Všechna stále obíhají po dráze původního tělesa a postupně se od sebe vzdalují. Díky tomu můžeme být svědky návratů těchto úlomků. Zcela jistě byly některé pozorovány jíž vícekrát, možným pozorovaným návratem původního tělesa mohla být kometa pozorované v roce 467 n.l., dalším návratem jejího úlomku mohla být kometa pozorovaná v roce 1106. Dobře zmapované jsou až návraty další generace úlomků a několik z nich patřily skutečně k úctyhodným objektům oblohy. Prvním takovým objektem byla Velká březnová kometa z roku 1843. Následovala Velká zářijová kometa z roku 1882, která byla asi vůbec nejjasnější kometou zdokumentovanou na obloze, v maximu mohla dosahovat až -18 mag. Poslední ze série největších úlomků byla C/1965 S1 (Ikeya-Seki). Všechny tyto komety byly vidět i na denní obloze v maximu jasu. Tyto komety ovšem tvoří jen špičku ledovce, po dráze původní komety se do značné délky rozprostřelo ohromné množství úlomků, ty pozorujeme jako minikomety například na koronografu sondy SOHO, ta již detelovala několik tísích těchto minikomet. Při každém průletu dochází k dalšímu štepení jader a značné destrukci rozdrobeného materiálu. Ztráty jsou značné a průlet kolem Slunce přežívají jen největší úlomky s jádrem kolem 1 km v průměru. Vše ostatní nad povrchem Slunce zaniká při teplotách kolem 3000°. Všechny komety Kreutzov skupiny se k povrchu přibližují na menší vzdálenost než jsou 2 poloměry Slunce.

Mnohem méně nápadné jsou komety dalších tří skupiny – Meyerovy, Krachtovy a Marsdenovy. Jejich původ je od Kreutzovy skupiny diametrálně odlišný, zatímco původní kometa z ních Kreutzova skupina vznikla pochází z Oortova oblaku, ostatní skupiny nejspíše náleží do jiného složitého komplexu spojeného s krátkoperiodickou kometou 96P/Machholz. Jedná se tedy o kometu která byla v dávných dobách vychýlena z Kuiperova pásu a po dlouhé době a sérii gravitačních šťouchanců od planet se dostala až na současnou dráhu. V minulosti jistě došlo k štěpení a rozpadům této komety a některé fragmenty byly navedeny na dráhu blízkou Slunce. Zde opět dochází k jejich rychlému zániku, ale ne tak bouřlivém jako v případu Kreutzovy skupiny. Tyto ostatní tělesa se přibližují k povrchu Slunce jen na 6-12 slunečních poloměrů. S touto skupinou se také spojuje něklik meteorických rojů jako denní Arietidy.